Kapitola XI.

9. září 2013 v 19:26 | anndilek |  Tajemství zeleného draka
Leova časová linie. Naposledy válčil sám se sebou v podvodním altánu při setkání s dcerou jeho duševního průvodce. V bezvědomí vnímal jen chladnou vodu, dotek látky a něčí prsty ve vlasech.


Sluneční paprsky prorazily koruny broskvových kvítků už před pěknou dobu. Příjemně hladily Leovu kůži a pomalu se šířily za ustupujícím stínem po jeho bocích, zádech, hrudi, silných ramenech až k jeho zlatavým vlasům, které zazářily všemi barvami medu. Sluneční paprsky se pak roztančily po jeho tváři a dobloudily až k jeho zavřeným očím, kde mu pod víčky rozpoutaly požár.
Ten už Lea probudil. Mladík se otočil z boku na záda, protáhl se a vystavil tak sluníčku svou opálenou a sem tam zjizvenou kůži. Na hrudi se mu skvěl stříbrný přívěsek s jakýmsi nádherným modro-šedým průhledným kamenem na stříbrném řetízku.
Leo se protáhnul a stále ještě se zavřenýma očima složil ruce za hlavu. Pak se zamračil. Jednou rukou nahmatal chladný kov přívěsku a zmateně se s tím posadil. V životě nic takového neviděl. Pohled mu padl i na nové tmavě hnědé kalhoty s vysokými koženými botami, které se na něm přes noc záhadně objevily. Kolem boků měl opasek s pár předními kapsami, ve kterých našel hojivé bylinky a skleněnou ampulku s výbušnou směsí. Ve dvou postranních pochvách měl dvě zahnuté dýky a vzadu pár skrytých vrhacích nožů.
Leo se na to všechno díval s pusou dokořán. Hlavně mu nešlo do hlavy, jak s tím dokázal tak pohodlně ležet.
Zvuk kopyt ho přinutil se otočit a zjistil, že jeho kůň je osedlaný a vyhřebelcovaný. Když vstal a přešel až k sedlu, zjistil, že má cestovní vaky plné jídla, nějakých map a náhradního oblečení včetně kabátu s kapucí proti dešti.
V tom koník zaržál a hodil hlavou směrem k jezeru. Leo se ohlédl a u břehu spatřil svou známou z besídky na dně jezera.
Stála na hladině, celá obalená vodou a přesto suchá, jakoby se vyhýbala slunci. Tmavé kučeravé vlasy se vlnily po bílých šatech dlouhých až na hladinu, odkud stoupala clona vody a přepadávala dívce nad hlavou, aby splynula po její postavě zpátky do jezera. Usmála se a Leo k ní přiběhl s užaslým úsměvem.
"A já si říkal, kdopak mě to asi všechno dal," řekl pobaveně.
"A to jsem ti ještě neoblékla vršek," usmála se nevinně Nisia. Leo hledal ve svém nitru Arthenovu duši, která by začala vyvádět, ale nic se nedělo. Letmo se dotkl přívěsku a tázavě zvedl obočí. Nisia se jen usmála a řekla:
"Pro rovnováhu," a najednou v ruce držela světle šedou… co to jen bylo? Něco jako tunika, ale kratší, mělo to dlouhé rukávy, užší na předloktí, a kapuci.
Nechal si to poslušně přetáhnout přes hlavu a zjistil, že ta zvláštní látka je příjemná, chladivá a teplá. Byla krátká, ale přitom dost dlouhá. A jemná.
Leo se zahlédl v odrazu vodního sloupu a musel uznat, že mu to sluší. Šedá mu barevně padla a látka jemně přiléhala, takže vynikla i jeho… řekněme nevinně hezká postava.
Nisia mu přes to natáhla ještě tmavě zelenou vestu bez rukávů a vytáhla zpod ní šedou kapuci. Spočinula rukama obalenýma vodou na jeho ramenech a úsměv ji přešel. Leo se jí podíval do očí a s jemným pobavením poznamenal: "To všechno ale nebude jen tak," a pak posmutněle dodal: "To kvůli té Arth - mé záležitosti, že?" skončil hořce.
Stále nevěděl, co má vlastně dělat, a jediné, co mu dodávalo sílu, bylo vědomí, že na to není sám.
Nisia mezitím odpověděla na jeho otázku ledabylým mávnutím rukou: "Žádného obyčejného moulu by si Arthen nevybral! Teď mě ale dobře poslouchej. Pojedeš rovnou čarou do Ysuallenu . Tam…" a rukou přiměla otráveného Lea, aby ji bedlivě poslouchal, "tam hned za jakoukoli bránou zahneš doprava a půjdeš při zdi, dokud nenarazíš na první dům přilepený k hradbám. Tam už tě někdo vyzvedne."
Celou dobu mluvila vážně, jasně a nutila ho sledovat, co říká. Nakonec ho starostlivě pohladila po tváři.
"Dokážeš víc, než umíš. Ale nezapomeň…" a zoufale chytila jeho hlavu do chladivých dlaní, "možnost volby je ještě pořád tvoje. Nemusíš být hrdina!" a téměř s pláčem zašeptala: "I v normálním životě je mnoho bitev a milujících, kteří tě potřebují."
Leo dobře pochopil její smutek. Zvedl ruku, prsty narušil sloup vody a pozvedl jí bradu, aby mu viděla do očí.
"Dokud budu živ, nedopustím, aby kvůli mně trpěli jiní. Jakkoli!" a vzal její tvář do dlaní.
"A už teprve ne, aby trpěli ti, na kterých mi záleží," řekl šeptem a opřeli o sebe čela.
Pak udělala Nisia něco nečekaného. Vodní sloupec chránící její hlavu se rozestoupil až k ramenům a Nisia Lea políbila.
Leo se vyděsil. Před očima mu vystoupil obrázek Ayi. Ale přirozeně polibek opětoval.
I kdyby ho Aya měla nejen za kamaráda, probojovával se už jen do té pozice příliš dlouho. Nisia nabízela víc, snáz a upřímně.
Leo rukou sklouzl po její tváři až k důlku mezi klíčními kostmi, když si všiml, že na vzduchu a slunci se Nisiino rameno rozpadá v jemný stříbřitý prach.
"Pane bože, Nisio, schovej se!" vykřikl a postavil se mezi ní a slunce.
Nisia ho prudce otočila pravou stranou k slunci, levou k jezeru, stoupla si k němu naproti do plné sluneční záře.
"Už příliš dlouho nutím své tělo přežívat díky účinkům jezera. Můj otec už tohle nezastaví, ale pochopí, že jako dvě duše si budeme blíž."
S každým slovem se rozpadala v jemný prach. Vodní chrana už zmizela úplně. Rozhodně se dívala na nešťastného a šokovaného Lea a s milým úsměvem ho hladila po tváři, kde po jejích prstech zůstávala stříbrná stopa.
"Miluji tě možná ne tak, jak bych mohla, ale nejvíc, koho jsem kdy byla ochotná milovat. Nech mě odejít s vědomím, že jsem milovala…" a políbila ho něžně na tvář, "…a že někdo miloval i mě," zašeptala do jeho hrudi. Leo, už tak nešťastný, udělal, co jí uviděl ve smířených modrých očích, pravděpodobně těch, jejichž barvu měly původně bez vlivu jezera.
Pevně ji objal a vášnivě políbil, hladil ji po zádech, ramenech, líbal ji znovu a znovu, rukama kreslil po její kůži stříbrné cestičky.
Pak ho chytila za ramena, jemně odtáhla a se žhnoucím pohledem stříbro-modro-zlatých očí prahnoucích po víc, tiše řekla: "Děkuju. A neboj, všechno dobře dopadne," pomalu mu sjížděla rukou od srdce k pasu. "Ať se stane cokoli, teď nepřestávej!" a rukama chytla jeho pásek, přitáhla Lea k sobě a začali se líbat znovu. Zvedl se vír a Leo zavřel oči.
Když je zase otevřel, byla Nisia jen rozfoukané třpytky ve zlatavém slunci. Jen v místě, kde bylo její srdce, se jedna vznášela na paprsku slunce. Leo přešel blíž a stříbro zmizelo v modravém kameni přívěsku na jeho hrudi. Zářili ve slunci jako malá hvězda a Leo si vzpomněl na Nisiinu větu: "Pro rovnováhu."
A tak se chlapec s vlasy a povahou jako slunce vydal s hvězdou na krku vstříc tmě budoucnosti a společně se svým koněm se cestou do Ysuallenu motal v myšlenkách u Nisii, kněžky Měsíce, a Ayi, dívky noci. Co přesně Nisia myslela tím "Všechno dobře dopadne"? Leo si najednou nebyl jistý.
Slunce zářilo, větřík jemně odfukoval zbytečné chmury a Leo za chvíli ucítil suchý vzduch z plání. Když vyšel z lesa, uvědomil si, jak se změnil.
'Možná to bylo právě to, co jsem hledal,' řekl do prázdna a očima hleděl k tečce hlavního města na obzoru plání rozžhavených jako krev, která pálila Leovo srdce tak, jak to umí jen bolest.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama