Únor 2012

Kapitola 6. - šíleně dojemná kapitola (aspoň pro senilní autorku) - myslím ten konec kapitoly XD

10. února 2012 v 22:39 | Annicoolka |  Alianrel - ta novější
"Po otci dostáváš svou podobu a fyzické vlastnosti, po matce ty duševní - jako například možnost mezi sebou komunikovat přes vědomí, což ty bohužel nemáš, protože…ty jsi asi nikdy neviděla svou matku, viď."
Seděli u ní ve stanu, který Aja vylepšila o nějaký ten prostor a polštářky navíc, takže všichni tři seděli okolo ohniště s kalíškem čaje a Nare se pomalu dozvídala, kdo je.
"No,…nevím. Umřela při porodu, takže…" Nare byla z toho všeho docela na větvi. Vítězka letošního turnaje jí tady jakoby mimochodem oznamuje, že je elfka, ale že má ty schopnosti ještě neobjevené, protože neviděla oči své matky.
"A pak jseš tady ty," kývla Aja na Lea.
Ten udiveně zvedl střapatou hlavu od čaje: "No, jsem tu, ale co s tím já mám společného?"
"Právě to, že jseš tady!" usmála se triumfálně Aja a zvedla obočí. A pokračovala:
"Každý normální tesařský učeň by po zprávě, že jeho sousedka je retardovaná elfka, zdrhnul. Tesaři se bojí, že je elfové začarují, aby už nemohli zacházet se dřevem (protože se musel pokácet strom - to je přece hrozné)."
Leo pokrčil rameny: "No, tak mám pocit, že by to byla divná revanš za ten příborník."
Nare se škádlivě usmála: "Ten už jsem ti oplatila - jen si vzpomeň na ty tři sklenice medu."
"Tesaři jsou vždycky děsně ulepení - ať už smolou nebo sladkým!" přidala se Aja. Leo si začal automaticky otírat ruce o zástěru - ta na tom byla ještě hůř než ty ruce.
A přesně ve chvíli, kdy byl plně zaneprázdněný odlepováním rukou od zástěry a spolu s Nare nemohli smíchy ani rovně sedět, Aja zavřela oči a probudila svůj šestý smysl, aby zjistila, jestli Leo náhodou neví víc, než předstírá. V nitru se jí vzedmulo bílé světlo a ve zlomku vteřiny proletělo Leem jako laser. Pak se malé světýlko ve vteřince vrátilo, zabarvené do zelenkava tak lehounce, že to člověk svým zrakem nemohl poznat. Aja ale věděla, o co tu jde. Tak se vrátila zpátky a přistihla je, jak se Nare snaží jeho ruce odlepit čajem z jeho kalíšku - který byl ovšem hodně oslazený. Smáli se tak pěkně dlouho, než Leo dlaně jednoduše odtrhl, což dělat neměl - strhl si na těch místech kůži.
Aja rychle vykouzlila v kotlíku místo čaje horkou vodu a hodila do ní nanoriel. To už se vzpamatovala i Nare a namočila do vody kapesník, aby Leovi setřela krev z rukou.
Leo se ale koukl na Aju a ta, tušíc, na co myslí, přikývla - a Leo si ponořil ruce do kotlíku.
Nare vyjekla a Aje se taky zatajil dech. Normálnímu člověku by se uvařily ruce, ale nanoriel byla dost velkou ochranou - jestli jí tam bylo dost. Aja jí tam rychle ještě trochu přihodila, ale nejspíš nemusela. Leo vytáhl ruce z vody a užasle se na ně díval. Kromě toho, že se mu z nich kouřilo, byly úplně v pořádku - během té chvilenky se krev zastavila a kůže zahojila, ani jizvičky nezůstaly.
Nare se užasle dívala a pak se jeho dlaně dotkla. Zatímco obdivovala kouzlo nanoriel, Leo se na ní podíval úplně jinýma očima, než vždycky jindy… a Aja se aspoň už popadesáté v životě cítila někde nevhod. Začala si s neuvěřitelným zájmem prohlížet nehty, pak si začala hrát s vlasy, pak si zkusila přehodit všechny přes oči, což jí nešlo, takže se s nimi chvilkami prala…
"Ty se fakt umíš zabavit."
Aja ztuhla úlekem. Tenhle hlas nebyl lidský. Okamžitě naházela všechny vlasy dozadu a málem vyjekla úlekem. Společně s Leem a Nare zírala na černou kouřovou kouli visící ve vzduchu nad ohništěm, ve které byly dvě červené oči s kočičí černou panenkou. Pod nimi se do úsměvu roztáhla černá ústa plná bílých ostrých zoubků.
"Kdo tě posílá?!" naštvala se Alianrel. Dobře věděla, že hranice mezi světem démonů a lidí je dost bezpečná, aby mohli courat démoni sem a tam a že démonka někdo musel povolat. Démonek jako na potvrzení z koule zmizel a objevila se tam místnost s okny s bambusovými roletami a psacím stolem, za nímž seděl…
"Artene?" zalapala po dechu Alianrel. Byl to on - černé delší vlasy mu padaly do opálené tváře a černých očí, sotva seděl rovně a držel se za rameno. Z pod dlaně mu vytékala krev a stihla zabarvit už polovinu rukávu jeho bílé košile s černou vestou.
"Nemám čas…poslouchej…v žádném případě nejezdi na setkání…Varren má pod věží sklepení…tráví krále jedem z miolscu…a tenhle démon…měl hlídat, že skutečně umřu…vyslýchali mě…kromě toho ramene mám ještě hřebíky v kolenech…" trpce se zasmál. Alianrel měla slzy na krajíčku a zatínala pěsti tak hluboko, že si zarývala nehty do dlaní.
"Varren dell Morre…tady není nadávek a jmen…nazývat to zvířetem urážím zvířata," odmlčel se a pustiv rameno chytil se desky stolu.
"Jen co odešli…neměl jsem čas udělat to jinak…" omluvně se pousmál.
"Tys použil…"
"Jo…moment, já tě slyším?!"
"Artene, když už sis kvůli tomu démonkovi zničil srdce, snad ještě bys mohl vědět všechny následky!"
A oba se přes bolestnou situaci rozesmáli.
"Ne úplně," řekl slabě Art, když při smíchu ztratil ještě víc sil. "Ajo, me perthei su arengh…le stui va perth no dar…arul guio wyrth me i te pross ad canti trag…"
Alianrel to kouzlo znala. Natáhla ruku a dotkla se středu té koule. Byla horká Artovou energií a díky ní zčernala ještě víc. On byl totiž půlnoční elf - ale jako jediný z nich měl někde v pramenech normálního elfa, protože se při práci ve dne docela dobře opálil a mezi lidi dobře zapadl. Bohužel byl snadno zapamatovatelný a tak se poslední půlrok skrýval v lesích. Zbytečně. Teď už mu bylo všechno jedno. Démona zničil hned, jak mohl díky obrovskému množství energie, které se shromáždilo v jeho srdci, stejně jako se Alianrel shromažďuje v dlaních. Půlnoční elfové jsou tím pádem hodně zranitelní a často scházejí ze správné cesty, proto jsou často bráni rovnou za zlé bytosti. Arten se tomu vyhnul obloukem a jednou bolestivě prošel skrz. Teď si znovu, ale úmyslně působil muka, aby se koule stala aspoň tak velkou, aby se mohli dotknout.
Alianrel si tohle všechno ve vteřině přehrála v hlavě a přes clonu slz se snažila najít to slabé místo, kde by mohla kouli prorazit a dokončit, o co se Arten snažil. Ucítila konečky prstů slabší vibrace a okamžitě tam zaútočila pěstí. Energetické sklo v kouli zmizelo a ti dva se teď na sebe dívali kouřovým okýnkem. Alianrel se nahnula nad ohniště a nevnímajíc žár natáhla ruku k Artenovi. Dotkla se jeho stolu a pak i jeho ruky. Ale…
"Arte?"
Ležel na pažích na stole a z levého ramene mu stékala krev na stůl. Přes krví promočený rukáv mu spadaly černé vlasy a vlastně nebýt té krve, vypadalo to, jako by si v parném letním dnu jen zdříml. Aja mu chytila hlavu oběma rukama a natočila jeho obličej k sobě. Cítila na spáncích slabý tep a rychle mu začala fajrovat svou energii. Otevřel oči a pousmál se na ní.
"Ty blázínku…" nedokončil větu, pusu mu zavřely její rty.
"To říká ten pravej," řekla po chvíli Aja a skrz slzy se usmála. Cítila, jak jí dochází energie a věděla, že dlouho ho naživu nechat nedokáže. Políbila ho ještě jednou a smutně se dívali jeden na druhého. Aja už sotva stála na nohou, začaly se jí třást ruce, žár ohně už ani nemohla cítit a přišel jí teď téměř milosrdný. Art se na ní usmál a zavřel oči. Hlava mu klesla do Ajiných dlaní a ta věděla, že už oba nemají sílu. Vypadal tak poklidně…usmíval se, měl zavřené oči, a když mu hlavu pustila, klesla na ruce a vypadal, jako když spí…
"Ne…ne…ne-ne-ne-ne-neeeeeeee!" Alianrel se s výkřikem zhroutila do něčí náruče, která jí odnášela od ohně a okénka stále ještě ukazujícího do Artenova pokoje.
Leo ji posadil na kupu polštářků a pevně držel - i přes svou slabost se neustále snažila dostat k okýnku nebo ohni, kdo ví, co se jí táhlo hlavou. Nare si opatrně stoupla k okýnku a ze všech sil zahulákala:
"Haloooooooooo! Pomoooooooc!" A po chvilce koule zmizela - Artenovo kouzlo už došlo ke svému konci.
"Vědí o něm," řekla ještě Nare Leovi a Aje - skutečně tam přišla "jakási milá osůbka s vařečkou a mísou". Určitě se o to postará.
Alianrel všechno vnímala a byla za to ráda, ale všechno myšlení zaplnila šílená bolest a únava. Kdyby měla právě teď popsat své pocity do této knihy, neřekla by nic. Právě ta strašná prázdnota bylo to, co jí teď běželo společně se vzpomínkami hlavou. Nevěděla, jak dlouho ještě vzlykala do polštářů a Nare jí ošetřovala od ohně popálená kolena, kde se jí málem přiškvařila látka k tělu. Leo seděl celou dobu zády k nim a asi přemýšlel předstíraje, že hlídá oheň. Aja jim neřekla, že jediné, co potřebuje, je nanoriel z kotlíku na ohništi - chvíli chtěla umřít, chvíli zas přemýšlela nad nejrůznějšími strašlivými smrtmi Varrena dell Morre.
A pak usnula.

Kapitola 5

6. února 2012 v 22:20 | Annicoolka |  Alianrel - ta novější
Alianrel si celou noc snažila vsugerovat, že je unavená, ale neusnula. Celou dobu až nezdravě přemýšlela o Artenovi. Měl vždycky trochu sklon zlehčovat situace a ona netušila, jak to s ním teď doopravdy je. Ještě ten večer rozeslala jistotní další zprávu jejich lidem všude po ostrově, ikdyž to zpravidla vždycky dělal ten, od kterého jste zprávu dostali. Alianrel byla odhodlaná se hned ráno sebrat a prostě do Isualenu zajet, i když cestu měla jen na jeden den koněm, kterému nedopřejete ani sekundu zpomalit z trysku. Alianrel by to klidně udělala, s tím, že by mu celou dobu dodávala vlastní energii - je to nejlepší, když chcete být někde rychle.
Alianrel by si tam aspoň obhlídla terén a připravila si několik plánů na zásah a útěk (i když Isualen znala jak své boty, zvládla by to i teď, ve dvě ráno v posteli).
Jakmile vyšla její hvězda, vyletěla jak namydlená a vmžiku měla sbaleno. Málem už nasedla na koně a odjela, když si vzpomněla na "strašlivou, zbytečnou a nesmyslnou formalitu", a to, že musí strážným u hradeb nahlásit, že už odjíždí.
Nasedla a pomalu se rozjela k bráně (další stupidní předpis). Nejradši by vyletěla jak šipka a nebrala ohled na pitomé zákony a formality. Většina stanujících tu ještě zůstala - opustit pláň měli až do tří dnů po zápase a v těch dnech se většinou slavilo a klábosilo, opravovala se zbroj a navštívily bordely (ne že by jich Erfath měl moc, jen dva na stohlavé město).
Slunce už pomalu vstávalo a městečko s ním. Jen strážní budka byla nezvykle tichá. Že by se v noci slavilo? Na to ale ten strážný ze včera nevypadal…
Dojela až k ní, seskočila a zaklepala na okno. Uvnitř ticho. A pak…kradmé kroky.
Alianrel rychle přešla ke dveřím a kopnutím je otevřela, zároveň však odskočila o krok dál. A z budky na ní užasle zírala tmavovlasá vesnická holka, něco kolem dvanácti, s dýkou v ruce a krví na dlani. A za ní uviděla Alianrel na zemi strážného…
Bleskově se rozeběhla a na stále zírající dívku skočila. Vykopla jí dýku z rukou a chytla ruce vzadu. Ta holka pořád jen zírala na Alianrel, ale teď jako na spasitelku.
Aja jí výhružně zamávala vlastní dýkou před nosem a řekla:
"A teď mi vyklopíš, co se tu stalo. A pravdu - nevěřím, žes ho zabila nebo žes to udělala úmyslně."
Opravdu si to myslela. Za prvé, u těla neviděla kaluž krve a mít krev na dlani, kde dýku držela a nikde jinde je divné. Doufala, že si to myslí správně, protože nejvíc ji srdce lámali dětští vrazi.
Dívka zamrkala velkýma tmavýma očima a konečně zavřela pusu. Pak ze sebe vymáčkla: "Já ho nezabila. Ani ve snu bych to neudělala. No, tam možná jo," zamračila se posléze sama na sebe. Aja po ní mrskla pohledem, který jasně naznačoval, co se má dít dál. Malá se pěkně vyděsila a pokračovala:
"No, po tom včerejším výprasku jsme se šli prostě pomstít a vzít si zpět válečnou kořist. Nechtěl nám ji dát, tak jsem ho praštila pánví, a když jsi pak zaťukala, nechtěně jsem chytla dýku za druhej konec." A posledních pár slov řekla, jako by se samou hanbou propadala až někam do pekla. Jako důkaz sebou strážný mírně zavrtěl a dívka ztuhla strachem: "Prosim tě, ať mě nevidí. Měla bych to u našich spočítaný! Oni rytířství nechápou." Alianrel ji pustila, protože se mohla zbláznit smíchy. Praštit někoho pánví, protože mi vzal hračku a pak chytit dýku za druhej konec… A to je názorný příklad rytířství!
Zdusila smích a zeptala se: "Vás je víc, co?"
Dívka hrdě kývla hlavou a zařvala z celých plic: "Bandooo, nástup!" a za ní se vyhrnulo asi dalších deset dětí s mečíky ze dřeva a helmicemi z lepenky. A Alianrel chytla výgeb podruhé.
"Proboha, vy si v nějaké bitvě stoupněte před nepřítele a máme to vyhraný!"
Děcka pochopila narážku a vypadala mírně naštvaně.
Aja se přestala smát a protáhla se kolem nich do boudy. Odložila kryt s mečem na podlahu, aby mohla do skryté kapsičky pro nanoriel - rostlinu s vysoce vzpamatovávajícími účinky. Otočila strážného k sobě, sundala mu přilbu a otevřela oko. Byl fakt jen v limbu - a brzo by se měl probrat. Aja se rozhodla, že tady je nanoriel škoda - a vrazila mu facku, že málem chytnul druhou o podlahu.
Strážný zamrkal a probral se. Chytil se s heknutím za hlavu a jak před sebou uviděl Aju, hrnul se do pozoru, což skončilo tím, že se zamotal a radši si sednul.
"Co se stalo?"heknul vyčerpaně.
"Nooo, tady ta malá dáma vás šla navštívit a otevřela dveře tak nešikovně, že vás praštila do hlavy - asi tam najdete velkou bouli." zalhala s mírnými výčitkami Aja.
"No, aspoň že tak. Bál jsem se, že někdo zaútočil a Erfath už dohořívá." usmál se strážný. "Petr, jméno mé." a pokusil se o poklonu, načež už sice vydržel stát, ale opřený o zeď.
Děcka se nahrnula okolo Aji a začala ji prosit, aby se stala jejich náčelnicí a zůstala s nimi v Erfathu. Aja se musela vymlouvat všemi možnými způsoby, ale zachránilo ji, až když nějaký kluk zakřičel: "Nare s Leem! Pěkně rychle! Prcek to musel vyžvanit!"
Alianrel tomuhle šifrovanýmu výkřiku fakt nerozuměla, takže vyšla i s podpírajícím se Petrem z boudy. Ten, jak ty dva poznal, se rychle snažil vypadat v pohodě a mával na ně, opřený o zeď, aby nebyl v obličeji až tolik zelený.
Přes prostor mezi bránou a budkou běželi dva mladí lidé, nějaký blonďák zapatlaný pryskyřicí, pilinami a voněl dřevem, a vedle něj nějaká zvláštní dívka…
Než stačila Aja domyslet myšlenku, byli u nich. Zírali na ní a na děcka schovaná všechna za ní.
"Já jenom chtěla říct, že odjíždím, a tahle banda mě chtěla korunovat," řekla Aja s pokrčením ramen. Pak se ten blonďák rozesmál úlevou - uviděl jak Petra, tak děcka, která se snažila dělat, že tam za štíhlou Ajou nejsou.
Aja se opět zaměřila na tu zvláštní dívku…A otevřela oči úžasem. V jedné vteřině stihla zjistit, že podle postavy a rysů je napůl elfka, napůl člověk - věc neobvyklá, ale ne jedinečná. A hned také zjistila, že Nare své tělo neumí moc dobře ovládat - musela vyrůstat celou dobu mezi lidmi. U elfů se dětem a jejich správné chůzi dostává až nadpřirozené péče - odměnou je jim dokonalá kontrola nad jejich tělem, takže mají dobré akrobatické schopnosti na lezení po stromech, domech, pro boj, pro let na kouzelných stvořeních - na dracích, gryfech atd. A Nare nic. Ani do vědomí se jí Aja dostat nemohla. To je totiž tak: