Srpen 2011

Kapitola 4 - a ta už je skutečně kratší!

20. srpna 2011 v 18:00 | Annicoolka |  Alianrel - ta novější
Už zase, pomyslela si odevzdaně Nare, když ze zahrady uslyšela pláč malého dítěte. Nechala všeho v kuchyni a odešla na malou krytou zahrádku mezi ostatními domy, doslova přilepené na sebe tak, aby v městečku snad vedly po střechách chodníky. Tahle zahrádečka byla sice malinká, ale krásná a Nare si v ní pěstovala bylinky. Vždycky měla zvláštní vztah k přírodě, ale ostatní to nezajímalo - pro ně byla divná celá. Měla limetkové - trávově zelené oči a světle hnědé oříškové vlasy. Byla vysoká, štíhlá, postavu měla elegantní, ale jako kdyby s ní neuměla zacházet. Měla problémy s rovnováhou a občas, třeba když jí něco padalo, to dokázala ve zlomku vteřiny chytit. Jindy zas měla problém neupadnout - divné. Teď ale pospíchala za tím dítětem.
Od včerejšího turnaje se všechny děti ve městě změnily - každé si opatřilo dřevěný nebo lepenkový mečík a mlátilo se jimi - ne, poopravila se Nare - hrály si na souboj té elfky s Gertem. Občas se nějakému děcku "zbraň" zlomila a tehdy nastal pláč. Ran se nelekaly, přece jenom už byly trochu starší.
Nare vešla malými dřevěnými dvířky na zahrádku a něco ji mátlo. Malý kluk od sousedů tam seděl mezi mátou a libečkem a plakal. Nare k němu přišla, posadila se k němu a mile se ho zeptala: "Co se stalo? Ostatní ti utekli?"
Chapeček pokýval hlavou a chtěl si otřít nos do rukávu, načež Nare ve zlomku vteřiny vytáhla kapesník a nabídla mu ho. Ten se vysmrkal a vrátil jí ho se slovy:
"Když oni se šli pomstít za to včerejší vyhnání z kolbiště a šli dobýt zpátky ten meč."
Nare zatrnulo. Včera večer děti na kolbišti našli zapomenutý elfčin meč a strhla se o něj bitka. Přilítnul tam Petr, jeden strážný, děti poslal domů a meč si nechal, aby ho mohl elfce vrátit (opravdu vrátit - Petr byl čest a ochota sama). A teďka na něj u brány číhá dvanáct děcek s dřevěnými mečíky a jazykem na vestě.
Nare dovedla kluka do kuchyně a tam mu dala pár buchet, které právě stydly na okně do zahrady a s tím, že se jde zeptat na něco kramářky, vyletěla k tesařovu krámku. Byl na konci ulice a důležitý byl proto, že se tam vyučoval tesařství Leo - milý devatenáctiletý blonďák, který měl hlavu a srdce na správných místech. Nare ho kdysi měla ráda, teď ale byli přátelé a byli to hlavně oni dva, kdo ten dětský gang chránil před příliš velkou nevolí rodičů - prostě byli něco jako ti dva, co vždycky věděli, kde ta děcka jsou.
Nare ho zastihla v dílně, jak právě něco vyřezává do židle - květ mateřídoušky - a to jen na opěradle. Takže to nebylo pro moc bohatého člověka a ta mateřídouška…
"To už je asi osmá židle pro Gillinu a to maj stůl pro čtyři, prosím tě, máš teda fakt na lepší!" řekla s úsměvem - dobře věděla, že to pochopil dobře.
Leo řezbu ofoukal, vstal ze židle, protáhl se a přitom s úsměvem odvětil:
"To víš, já jsem prostě tak neodolatelný…" a potřásl hlavou, aby z ní sesypal piliny. Zřejmě pracoval celou noc. Zároveň chtěl oprášit od pilin i stůl a stoličku, aby si měla Nare kam sednout, načež se přilepil za kapku pryskyřice, která na stole byla od té nové borovice, kterou jim dřevorubci přivezli dneska ráno.
"Prosím tě, nech to plavat," usmála se Nare, "myslím, že spíš budem muset utíkat."
Leo zoufale zasténal: "Co zas udělali?"
Nare už stála ve dveřích a řekla: "Chtějí se pomstít Petrovi za ten nářez ze včera."
Leo, pochopiv vážnost situace, rychle vzal klíč, dílnu zamknul a běželi s Nare k hradbám a hlavní bráně, kde měl mít dneska Petr službu.
"Kdes ty informace sebrala?"
"To víš, mám důvěryhodný zdroj, který mi právě teďka nejspíš dojídá poslední zbytky buchet."
A to už byla brána na dosah. Přiřítili se ke strážní budce, když v tom se jim naskytl velmi neobyčejný a zvláštní pohled na toho posledního člověka, kterého byste tu čekali s opírajícím se Petrem a tou bandou děcek schovávajících se za nimi. Osoba pokrčila rameny a řekla:
"Já jenom chtěla říct, že odjíždím, a tahle banda mě pomalu chtěla korunovat."
A Leo se začal užasle a upřímně smát.


pozn. autora - Lea mam fakt docela ráda, je to takovej smolař XD ještě uvidíte, co se stane, fakt jsem se docela rozjela a už to nebude taková nuda jako doted - i když všechny prology na světě jsou nudný...snad kromě jednoho...ne, dvou: bartimeova trilogie a mistborn jednička XD prej:
Z oblohy padal popel. XD XD XD

Kapitola 3 - a to jsem se ji snažila udělat kratší XD

17. srpna 2011 v 16:19 | Annicoolka |  Alianrel - ta novější
Alianrel probudily tři věci: hlad, chlad a myslela si, že i východ její hvězdy. Každý elf má svou hvězdu - tu, která vycházela, když se narodil. Alianrelina hvězda vychází asi hodinu před úsvitem. Ale bylo chvíli před setměním a tak za to asi mohl žaludek. Pak si sedla na matraci a zjistila, že ji probudila bolest - spala celou dobu, jak dopadla. Oblečená v lehké zbroji a píchala ji do boku dýka (nebojte, v krytu). Hlavně se ale nepostarala o koně, nechala otevřený stan a (dobrý bože) nechala svůj meč u Gerta!
Vyletěla, jako by jí za patami hořelo a běžela k městečku celá udýchaná a ze spánku mírně dezorientovaná - málem naletěla do zavřené pevné dubové brány, kdyby jí nezachytil strážný.
"Po hodině před setměním se brány města zavírají! Co chcete?"
"Pokud vím," začala naštvaně Aja a očima jí prolétlo zelené světýlko "hodina před setměním začala pouze asi před dva…"ale strážný jí do toho najednou skočil.
"To jste vy, Alianrel?! Ta vítězná šermířka dnešního turnaje?"
"Jo," protočila oči Alianrel, ale v duchu si gratulovala - nechala za sebou dojem a pozvedla lidem náladu.
"V tom případě asi hledáte tohle, že?" a podal jí s úsměvem její stříbrný kord. "Byla o něj v kolbišti docela rvačka."
Alianrel ho div neobjala štěstím; "Děkuju, jste neuvěřitelně vnímavý člověk!" láskyplně zbraň pohladila a zasunula do krytu z červené kůže se zlatou nití vyšitým lemem. "Víte, mě se do toho Gertova páchnoucího brlohu fakt nechtělo."
Rozloučili se s úsměvy a Aja zas odběhla zpátky. Začalo se stmívat a být větší zima a tak spěchala o to víc. Zavřela si pevně stan a vzhledem ke své známosti se rozhodla vykouzlit iluzi, aby její stan vypadal nenápadně - jako že je v něm tma a neobydleno. Pevně zavřela oči a vytáhla meč. Stoupla si do středu stanu a opřela ho o špičku. Držela ho pokojně oběma rukama a malíčky se dotýkala velkého zeleného kamene uprostřed jilce. Uměla kouzlit i bez vodiče síly (což byl ten kámen a stříbro), ale bylo to vyčerpávající a s menší efektivitou.
Nadechla se a začala vrnět jako kočka - hodně spokojená kočka. Každý elf pro vyburcování svých sil používal nějaký starter. Někdo luskl, někdo hvízdl, někdo třeba jen mlaskl jazykem. Aja všechno tohle považovala za tuctové a prostě předla. Mnohokrát se jí to vyplatilo, když takhle začala ve stínu za nepřítelem vyvolávat energii a on si myslel, že je to jen kočka.
Teď ale začala cítit, jak její vrnění proudí tělem a její energie s ním. V tu chvíli se stan stal pro ostatní nezajímavý, a když už byla Aja v tom, vykouzlila si obří dřevěnou káď plnou horké mydlinové vody (za což by jí elfové asi považovali za kdovíco - s tou jejich ranní rosou). Také vědomím zkontrolovala svého koně a sokola venku pod přístřeškem a vykouzlila jim neviditelnou teplou houni. A protože se jí fakt nechtělo vařit, vykouzlila na hořícím ohništi kotlík s kouřící polévkou a vedle konvici s čokoládou. Konečně přestala vrnět a otevřela oči. Téměř se jí zatočila hlava všude z těch energetických vln kolem. Zastrčila meč a vyběhla ven ke svým zvířatům. Ta se jen podivila a nakonec sokol schoval hlavu pod křídlo a koník začal taky ignorovat svět. Mezitím vlny energie zmizely a zavoněla čokoláda…
Během chvilenky seděla v bublinkové horké vodě s čokoládou a přemítala o všem, co se ten den stalo. Elfové tím způsobem relaxují - nechají svou vzpomínkami přehlcenou mysl vybouřit se, když mají čas a nemůže je to ovlivnit. Alianrel tak seděla a nechala se unášet bouřlivými víry vzpomínek, krásných a hrozných, zoufalých i nadějných, ty z dneška i z doby před dvěma sty lety…
Náhle jí něco doslova vstřelilo do stanu - malá poštolka s černým ocáskem. Normálně by jí Alianrel okamžitě pustila z hlavy, ale zrovna tuhle ignorovat nešlo. Celá nadšená se bleskově převlékla a mokré nemokré vlasy a vyletěla před stan. Poštolka se usadila na větvi blízké břízy - dělala to tak pokaždé - a čekala, až si za ní Aja vyšplhá.
Alianrel drtila mezi zuby nadávky ve všech dost tvrdých jazycích, které znala, a garantovala si tak, že jí nikdo nebude rozumět - aspoň ne tady, ve vesnici téměř hraničící s elfským lesem Innyusuérem (elfové a nadávky? Ani ve snu). Dohrabala se až tam, kam si poštolka sedla a netrpělivě zavřela oči. Poštolka jí tak jako vždy schovala zprávu na úplně novém voňavém pergamenu někam do kapes a podle toho do jaké, takový smysl měla zpráva. To zvíře je strašlivý, pomyslela si Alianrel a jako vždy se snažila rozpoznat, kde zpráva je. A jako vždy se jí to nepodařilo - ten pták je prostě příliš dobrý. Když se Aje otřelo křídlo poštolky o tvář, rychle otevřela oči a dívala se, jak odlétá. Pak si rychle prohmatala kapsy a v té na levé ruce našla zprávu - to znamenalo podezření z blížícího se nebezpečí, ale zároveň důležitý objev. Alianrel si zprávu schovala a rychle sekočila ze stromu. Za letu se chytla větve a zhoupla se dál, při doskoku udělala dva kotrmelce a vběhla do stanu. Okamžitě se ujistila, že nikdo není v okolí a zprávu přečetla.
Ajo,
ani nevíš, jak se mi dokáže stýskat, ale tohle je důležitější než cokoli jiného - už vím, co se v tom sklepení celou dobu děje. Po tom šíleným ptákovi to je ale nebezpečné, takže se musíme sejít s ostatními a promyslet plán. Jako vždy v Isualenském krytu - a to za pět dnů. Tam se uvidí. Jdou po mě totiž stráže, Varren něco tuší. Snad se tam dokážu dostat. Ať tě ale ani nenapadne mi jít naproti nebo mi snad dokonce chtít pomoct - čapli by nás oba a to nejde. Možná ale taky jen maluju čerta na zeď. Uvidíme…
S láskou a nadějí
Art

Kapitola 2;D) - konečně konec druhé kapitoly XD

15. srpna 2011 v 12:47 | Annicoolka |  Alianrel - ta novější
Za všeobecného řehotu na něj Aja šibalsky zvedla jedno obočí a mrkla. Normální člověk (tedy s nějakou kapacitou mozkovou) by toho nechal právě teď, jestli byl do teď natolik blbej, že to už dávno neudělal. Ale to ne náš Gert! Hrdě vypnul hruď a jen nedostatek rozumu ho donutil říct tohle: "Vidíte? Už nemůže! Obvyklá výmluva!" což se ovšem mnohem líp dalo říct v jeho případě.
Alianrel to už jemně naštvalo a pustila se do něj hlava nehlava. Sešlehala ho plochou stranou meče, a když už jen seděl na zadku a úpěl tentokrát opravdově, ukončila obřadně souboj a s nebezpečným úsměvem k němu přistoupila a sklonila se k němu (a opět se zarazila nad tím puchem).
"Tohle", a cvrnkla mu do ucha, které se úplně rozvibrovalo "máš za ty žvásty o elfech. A abych nezapomněla:" a luskla prsty. Duhovkami jí proletěl světle zelený záblesk a Gertovo trefené ucho sebou začalo neovladatelně plácat. Přidalo se i to druhé a Gert si poprvé v životě připadal jako osel (když ostatním to určitě došlo už hodně dlouho před ním). Diváci se smáli na celé kolo a Alianrel taky zacukaly koutky. Vždycky měla dobrý pocit z dobře udělané práce. Ona byla u elfů sice vždy vítána, ale brali ji jako takovou - nespoutatelnou. Ona je zas brala za věčně nic nedělající páprdy, takže vlastně působila hlavně venku, ve světě lidí, kde jejich obyvatele zbavovala takovýhle týpků a starostí - což bylo vlastně jedno a to samé. Pobaveně sledovala, jak se zoufalý Gert chytá za uši a naříká a prosí. Alianrel odcházela středem (o jeho uši si starosti nedělala - do rána zas přestanou a vzhledem k tomu, že bylo pozdní odpoledne…bude mít akorát jednu bezesnou noc), ale zastavilo ji něco, co bylo její slabou stránkou. Dětský pláč. Ohlédla se a spatřila malou holčičku, která se o toho neznámého člověka bála. Alianrel k ní přišla a mile se jí zeptala: "Půjdeme ho spolu napravit?" a pohledem hledala její maminku. Stála nad ní a držela ji za ruku, trochu nejistá, když ale Aju poznala, přestala si dělat starosti - nikdo jiný by malou neochránil před Gertem líp. Alianrel se na ní usmála a posadila si malou na ruku na bok. Protáhly se zpátky davem do pomalu se zaplňujícího kolbiště až ke Gertovi, který tam seděl a kvílel jak postřelené podsvinče. Alianrel se před ním rozvážně zastavila a všechno utichlo. Před tím se tiše malé holčičky zeptala na jméno a nyní přišla chvíle na to ho použít.
"Tady malá Ellenka mě poprosila, abych k tobě byla milosrdná a odčarovala ti ty uši. A já bych souhlasila" Gertův obličej se rozsvítil a zároveň sliboval pomstu, jen co mu uši spraví "ovšem pouze tehdy, kdyby ses mi omluvil."
"Cože?"zařval Gert, kterému uši vypověděly poslušnost a plácaly jak divé.
"Až když se mi omluvíš!" zakřičela Alianrel přes jeho uši a smích ostatních.
"Cože?" neslyšel Gert a to už se smála i Ellenka.
"Ale nic." A vrátila mu uši do původního stavu (jestli se ty jeho plachty dají nazvat normálními). Pak se rychle a chytře ztratila v davu a rychle našla Ellenčinu maminku. Vysmátou malou jí rychle vrátila a s úsměvy se rozloučily. Pak Alianrel snad ještě rychleji vyběhla z kolbiště na louku se zapadajícím sluncem a zastavěnou stany. Jeden z nich - malý, útulný a světle zelený s přístřeškem - patřil i jí. Rychle a s unaveným úsměvem se k němu rozběhla. Víc než boj, než jakákoli fyzická námaha, ji vysiloval ten neuvěřitelný rámus, který tam panoval. Vděčně padla na lůžko a usnula zdravým, posilujícím spánkem.

Kapitola 2;C)

1. srpna 2011 v 11:32 | Annicoolka |  Alianrel - ta novější
zdar lidi, tak už funguju, snad, takže sem hážu další díl tý svý fantas-trapárničky XD


Gert zatím rozpačitě odložil helmu i zbroj a nechal si jen velký jednoruční a hrubě vykovaný meč. Když Alianrel vytáhla ten svůj - tedy dlouhý, úzký, elegantní s ocelovou čepelí a se stříbrnou rukojetí - Gert okamžitě začal nanovo: "Ať si vyměníme meče! Chci mít jistotu, že není kouzelný!" Hloupá výmluva.
Ale dobře. Alianrel jen nerada dala svůj kord tomu praseti (téměř měla problém vůbec předpokládat, že to vezme za správný konec) a přijala tu jeho železnou zřejmě buď narychlo, nebo neuměle ukutou splácaninu. Kriticky si ho prohlídla a zamračila se: "Vsadím se, že je to vlastnoruční práce. Něco takového by žádný kovář nepustil do světa." A rozesmála ostatní.
Kromě Gerta. Ten byl čím dál tím naštvanější (ikdyž i slušně vystrašený). Očekával typickou elfí výmluvu typu: Nebojuji, už tak je na světě bolesti dost, či něco takového, a zatím - pravý opak. A měl trochu nahnáno. Ale vzpomněl si na slova jednoho mistra meče (samozřejmě nebyla určena jemu): důvěřuj intuici, a hned byl sebejistější.
"Tobě asi ale nikdo neřek', že dobrý instinkt vyplývá z tréninku", usmála se Alianrel a obřadně ho pozdravila - gesto oplatil. A aniž stihl začít přemýšlet nad tím, jak ví, na co myslel, pustila se do něj.
Zatím jen samé rychlé výpady, prověřuje tě, uklidňoval se. Ale i tak ho její zručnost překvapila. To na zápase se Stuckem nezpozoroval. A uvědomil si, že jeho hodlá potopit úplně. Přehodila meč do druhé ruky a s úsměvem ukázala zoubky:
"Hned se přesvědčíme, jestli tahle nejspíš slepená hračka vydrží i větší náraz." A prudce práskla do Gertova - svého - meče. Neumělé ostří zadunělo jako zvon a málem se neudrželo. Chybí mu pružnost, pomyslela si Aja, a přestala na Gerta útočit, aby viděla, jak zareaguje.
Stalo se, jak očekávala: dlouhé předvídavé máchání mečem, jako by si neuvědomil, že ta Alianrelina napůl-meč, napůl-dýka není obouruční křáp, kterým to jeho máchání Aja lehce odrážela, a který byl tak dlouhý, že se o ně jejich majitelé opírali ve výšce ramen. Alianrel to začalo nudit už od pohledu a diváky asi taky. Takže…
Začala uhýbat Gertovým ranám mnohem hbitěji a začala ho provokovat. Sem tam ho polechtala špičkou meče na boku, pak zase v zádech. Účinek se začal projevovat: máchal oběma rukama mnohem rychleji, ovšem vztekle, takže nemířil. Aja mu nedala oddech, a když vztekle zařval: "Jseš otravnější než moucha!", odpověděla mu s úsměvem: "Já vím, až lidi říkaj', že ze mě dostávaj' depky!", a najednou vážně: "Mezi mnou a mouchou je ale menší rozdíl" a dodala "já totiž…neumím lítat!" a rozesmála lidi kolem. Každý čekal, že řekne, že nebzučí, to ale vlastně nebyla pravda…
Gert už bojoval pro remízu a ne pro vítězství, jen si chtěl zachránit čest (zvláštní, že lidi se vždycky rozhodnou pro to, co je nemožné). Dostal nový nápad: pokusí se svým slabým šermířským uměním doprovokovat rozjetou elfku k nějakému kouzlu. Začal hekat a úpět, jakoby ztrácel sílu v rukou. Ale Alianrel ho prokoukla - na tuhle fintu se nachytala před sto dvanácti lety a navíc Gertův herecký výkon svědčil o absolutním amatérství v tomto oboru. Dokázala rozeznat zemdleného bojovníka od herce (přece jen by tolik nehekal a nezačal by hekat přesně v tu chvíli, kdy ho to napadlo). Šíleně přehrával, obličej zmuchlaný do bolestné grimasy, sotva se potácel. Alianrel najednou uhnula, a zatímco Gert padal k zemi, zapíchla meč do země a opřela se o něj (což bylo asi to nejužitečnější, co se s ním dalo dělat). Gert kleče na kolenou překvapeně hekl a Aja se na něj sladce usmála a řekla:
"Jen se vydýchej, vždyť už taky nejsi žádný junák!" a všem automaticky proběhlo hlavou oněch 248…