Květen 2011

Kapitola 2;B)

22. května 2011 v 19:10 | Annicoolka |  Alianrel - ta novější
Najednou se překvapivě blízko ozval hlas toho sedláka. O vteřinu později Alianrel nakrčila nos - to individuum neuvěřitelně páchlo potem a zakouřeným šenkem. A to byl od ní asi tak metr daleko a o metr níž (kvůli tomu pódiu). Veškerou pozornost strhl na sebe a rozzlobeně vykládal starou známou pohádku. Ne že by příliš lichotivou. Alianrel se smutně ironicky povzdechla: elfové jsou opravdu silně násilnické bytosti! Nenápadně se rozhlédla po ostatních vesničanech. Jejich reakce mluvily za všechno: protáčení očí v sloup, povzdechy a někde vzadu pískot - tenhle "tchoř" očividně nebyl oblíbený. Prima! Trochu se pobavíme, pomyslela si Alianrel s nebezpečným úsměvem.
Naklonila se k nějaké holčičce za zábradlím, a zatímco se sedlák vyřvával do davu, zeptala se jí, jak se ten upocenec jmenuje. Holčička hlasitě oznámila: "Gert!"
Bylo to hlasitější než Alianrel čekala. Všichni ztichli, Aja (pro pořádek - Alianrel) ztuhla a Gert se rozzuřeně otočil. Jako býčí zápasy, pomyslela si Alianrel, a jako bych já byla natřená na červeno. No, takovýho toreadora Gert ještě neviděl. Ten se zas obrátil k lidem a pokračoval, využívaje k tomu vzniklé ticho.
"Celej souboj jsem pozoroval! Používala jedno kouzlo za druhým a určitě zmátla i víc lidí, ale na mě je ta stará čarodějnice krátká!"
Několik mladíků začalo protestovat ohledně jejího věku, ale Aja jen pohodila vlasy, narovnala se do celé své výšky pěti stop a patnácti palců (asi metr šedesát osm) a usmála se: "Jediné, v čem měl pravdu, je můj věk." A aniž nechala kluky mluvit dál, oznámila jim se zdviženým obočím: "248. A měsíce ani týdny to nejsou."
Měla naprostou pravdu - ale v elfském měřítku to znamená něco jiného než v lidském - ti pobouřenci byli vlastně její vrstevníci. Nicméně Gert se toho chytil a jel dál. Vytáhl si z pod umouněné košile (která snad nikdy nemohla být bílá) nějakou bronzovou věcičku s nalepenými peříčky a vehementně prohlašoval, že tenhle talisman ho ochrání a že je (samozřejmě) prodává (za neuvěřitelné ceny). Alianrel protočila oči v sloup - věci spojené s přírodou nemůžou fungovat PROTI elfům! To snad i tihle venkovani musí vědět! Anebo ne, pomyslela si, když vycítila nejisté reakce kolem. Musím toho Gerta nějak vykoupat, a potlačila nutkání ho kopnout do zadku (ach jo, byl v tak pohodlné vzdálenosti).
Gert pořád ještě celou dobu spílal lidem na její adresu a tak mu zlehka poklepala na rameno, když si jí nevšiml, prudce a elegantně ho otočila obličejem k sobě a s úsměvem ho vybídla:
"Když už se mi dostalo takové cti, že o mně mluvíš, tak o mě mluv se mnou, z očí do očí, ne?" Gert okamžitě nastartoval:
"Vidíte to? Zase se pokouší! Zase se mě snaží uklidnit! Z očí do očí - chce mě zhypnotizovat!" Alianrel se na něj zamračila a našpulila rty:
"No to teda promiň, i kdybys byl sebelíp zhypnotizovanej a poslouchal mě na slovo, byl bys úplně k ničemu." Což rozesmálo pár lidí (ostatní se spíš báli smát - zatím). Naklonila se k němu z forbíny (opět bezděky nakrčila nos) a oznámila mu:
"Vyřešíme to tady a teď, ne že na mě pobouříš celý ostrov. A jako civilizovaní lidé s morálkou = jako rytíři: tzn. soubojem. Muž proti ženě!" a zdvořile zarazila jeho protestující a neexistující gesto (on protestoval, ale spíš než o ni se bál o sebe).
"Já vím, že chceš namítnout, že jsem v nevýhodě, ale dík, myslím, že to zvládnu." A mrkla na něj. Sestoupila z forbíny, odložila helmu i brnění a stoupla si před něj pro boj v sebevražedném oblečení - měňavé zelené a krátké tunice s tmavě kaštanovými kalhoty. Dlouhé rukávy tuniky se v koncích plynule rozšiřovaly a byly z čím dál tenčí látky, až u konečků prstů mizela úplně. Rozhodila vlnité kaštanové vlasy, projela milýma hnědýma očima dav lidí a jemně poznamenala: "Ehm…248!" pár lidí se usmálo a Aja jim úsměv oplatila: "Já vím, hezké číslo." A smích se znásobil.


doufám, že se bude líbit a nenechte si ujít další díl - je to paráda XD

Kapitola 2; A)

3. května 2011 v 19:00 | Annicoolka |  Alianrel - ta novější
Třísk!
Svisssst…Prásk! Třísk! Třísk!… Prásk!
"Aááá!" To bylo o fous, pomyslel si Stuck. Málem ho to stálo kejhák. Jeho protivník se však rozhodl, že ho nenechá odejít jen s vyděšeným výrazem a pocitem znovunarození. Otočil se, provedl výkrut a udeřil znovu. Aniž nechal velkou ráno na vesničanovo brnění doznít, zasypal ho údery, že to znělo, jako když vyzvání zvon.
Stuck se ani nebránil, jen odolával ranám a v nestřeženém okamžiku prudce vyrazil mečem k protivníkově hrudi. Mířil rychle, přesně a na srdce, ale nesměl ho zabít. To by byl z Erfathského turnaje diskvalifikován. Cílem bylo dost jasně naznačit propíchnutí srdce tehdy, kdy by ho mohl zabít. Což by mu vyneslo sto stříbrňáků - padesát zlaťáků (zlata byl vždycky všude dost) a za to by si mohl koupit buď dva koně i s povozem a pluhem, nebo nějakou chatku u lesa nebo taky větší políčko. A stuck už se s těmi penězi viděl, protože meč mířil protivníkovi přímo do hrudi. A meč nic nečekajícího soupeře se sice blížil, ale byl na záchranu příliš daleko. Co ale nikdo nečekal, byl prudký záklon. Stuckův meč proletěl neškodně nad ním a jeho vlastní ho zastavil v místě, kde byl předtím jeho trup. Druhou rukou ho chytil a s triumfálním úsměvem se švihem narovnal. Bylo jasně vidět, jak je vidět jeho potěšení i úleva, že se souboj obrátil. Dramaticky, ale ne arogantně Stuckovi "propíchl" srdce.
Kolo diváků se za dřevěným plotem kolbiště rozjásalo. Stuck, pořád trochu v šoku, z toho, co se stalo, se šoural z pískem vysypaného kruhu a zmizel někde v davu. Sto stříbrných stirrů…si na druhé straně kolbiště na uvaděčovo pódiu slavnostně přebíral vítěz. Diváci jásali a on stál ve středu na uvaděčově forbíně a obklopený lidmi okolo si sundával helmu. Jako každý správný bojovník znalý tradic si nechával šátek, který měl celou dobu pod helmou (a který většinou darovaly před soubojem panny jeho srdce - pro štěstí), takže mu byly stále vidět jen oči - nádherně zelené a orámované hustými černými řasami - trochu nezvyklé pro muže, ne? A ta menší postava… Stuck rozšířil oči údivem. Vždyť ho porazila holka! Dobře, zkušená bojovnice, ale přece jenom - holka?! No, nicméně to byla elfka: uvaděč právě vyvolával její jméno: Alianrel.
Ta právě sundala šátek a s úsměvem přebírala listinu od Erfathského starosty, na níž byl příkaz k výplatě těch sto stirrů. Všimla si Stucka stojícího opodál a omluvně se na něj usmála a téměř nepostřehnutelně pokrčila rameny. Zvedla ruku a promnula prsty mezi palcem - jasné gesto, že potřebovala peníze. Stuck teda taky pokrčil rameny - on je pouze chtěl. Mezitím už listinu přebíral tvrdě vypadající chlapík s tmavě modrým pláštěm se stříbrným lemem. Vesničané zamručeli obdivem - královský bankéř. Ti byli na královském hradě v hlavním městě Isualenu a strážili zde snad všechno, co chtěl člověk uchovat a neztratit. Tento bankéř si připsal na listinu pro sebe odměnu (asi desetinu z výhry - obvyklý poplatek za přepravu) a uložil list do dřevěného kufříku, uvnitř kovovém, opředeném legendami a chránícím mechanismem, který znali právě jenom bankéři. Byli rychlí a spolehliví a peníze či listinu uložili na hradě Isualenu. Kdokoli si chtěl vybrat své peníze, přišel do jejich sídla naproti královskému hradu, a zatímco zůstal s jedním bankéřem, druhý odešel a za chvíli se vrátil s penězi. Zároveň měli různé pobočky po celém ostrově a zaručovali převoz čehokoli sice ne za málo, ale bezpečně a rychle. V této době nedocenitelné. Díky královu onemocnění se všude pomalu objevovali lapkové a vůbec zlodějíčci. No, v každém případě si bankéř už potřásl s Alianrel pravicí, nasedl na koně spolu se svými dvěma strážci a vyjel na cestu.
Stuck přestal pozorovat a šel si do hospody vylízat rány. Nebál se posměšků - všichni věděli, že proti elfovi nikdo nemá šanci.
Což zdaleka není pravda, pomyslela si Alianrel, dívajíc se za odcházejícím Stuckem. Jsem jen předvídavá a samozřejmě nás matinka příroda obdarovala nějakými těmi schopnostmi a fyzičkou navíc. Nám, kteří bychom správně měli hledět celej den do mechu a obdivovat ho, pomyslela si ironicky. No, tak jsem malilinko výjimka. To snad můžu bejt, ne? Ale někdy proti tomu má pár chytrých lidí námitky. Například tamten vyřvávající upocený sedlák. Alianrel už předem věděla, co se bude dít. Nařkne ji z čarodějnictví a z uhranutí toho ubožáka Stucka. Tuhle větu slýchávala pokaždé, když se jí povedlo něco na veřejnosti. Už má ale taky pár vychytávek!