Únor 2011

Kapitola 1.

20. února 2011 v 18:14 | Annicoolka |  Alianrel - ta novější
K tomuhle budete potřebovat ten prolog před tím, abyste se malilinko zorientovali. Užijte si to!!!


"Hmmm… To zní dobře," pokýval hlavou Varren, "líp než minule."
Seděl za ozdobně vyřezávaným stolem z tmavého dubového dřeva ve velkém ozdobně vyřezávaném křesle z tmavého dubového dřeva. Křeslo mělo sametové polstrování stejné barvy jako kulatý koberec před stolem, tedy rudou se zlatou výšivkou erbu. V něm byl zlatě vyšitý lev a gryf proti sobě a s otevřenými tlamami, ovšem podávali si ruce v celkem přátelském gestu. Stejný znak byl i na rudých tapetách v místnosti a také na rudé vlajce třepotající se o patro výš na stožáru věže, kde měl král pracovnu. Ten ovšem nyní bohužel obýval jen ložnici v jiné věži. Ne že by měl královský hrad věží málo, asi jen sedm, postavené do kruhu. Uprostřed bylo velké nádvoří se zahradou a skleněnou střechou. Král si vždy dělával legraci, když říkal, že mu královna z auly udělala skleník, ale kdokoli chtěl z věže do věže, musel aulou projít a tamní nádhera pokochala jak oči, tak mysl, a hned šlo všechno snáz. A to jen proto, že královna do květin zaklela svou mateřskou lásku. Děti mít nemohla, a tak ji odevzdala květinám. A protože měla srdce velké, rozhodně poté nezahořkla. Ale vraťme se do královy pracovny.
Naproti ležérně rozvalenému Varrenovi
seděl postarší muž s pleškou a bílými delšími vousy. Jeho tvář byla plná vrásek a jeho jméno bylo Orryn. Byl to královský písař, i přes svůj věk znamenitý a moudrý. Často Therregovi radil a jeho rady se vždy vyplatily.
Nyní, pod vládou králova bratra, neví, co si o tom muži před sebou má myslet.
"Takže dobrá!" Varren pokynul na strážného u dveří a ten přikročil.
"Ano, pane?"
"Vezměte tady Orryna dolů k ostatním písařům a ať to mají opsané do dvou dnů. Když nebudou stíhat, dejte to i mnichům, ať to máme po celém Caer Lyru do týdne." A proč? Protože tohle byl vlastně Varrenův…dnes bychom řekli předvolební leták…zkrátka něco na ten způsob. Přesně v noci mezi končícím březnem a začínajícím dubnem se po celém Caer Lyru měla nechat rozvěsit tato lejstra, aby obyvatelé Caer Lyru dali své hlasy jemu. Varren se rozhodl, že volební právo bude to první, co lidem vezme. Je to hrozné, ti nevděční sedláci nevědí, co je pro ně dobré. Krále by měla volit nějaká rada krajských šlechticů. Ti se dají podplatit.
Sundal nohy ze stolu, odložil brk, se kterým si celou dobu pohrával a dodal:
"Já jdu navštívit bratra, jestli se mu nepřitížilo. Předtím se ještě zastavím v kuchyni."
Vstal a sluneční paprsky mu udeřily do jeho šedých očí. Zamrkal a ustoupil z jejich dosahu, ale i tak byla vidět na chvíli jeho tvář. Žádný charismatický člověk to tedy moc nebyl. Spíš takový frajírek, co se téměř pořád patolízalsky usmíval a hrozně si myslel, že mu to sluší. Úsměv totiž sluší, jen když je upřímný. Tedy většinou. Varren měl kulatější a nevýrazný obličej, malý nos a široká ústa. Vlasy měly zvláštní popelavou barvu a člověk by sotva řekl, že je bratrem snědého, tmavovlasého a charismatického krále. Ale ano. A za nevinnýma očima a rádoby milým úsměvem skrýval vlastní plán. Odešel z kruhovité místnosti a ocitl se na posledním odpočívadle schodiště velké věže. Sbíhal dolů a celou míjel další a další odpočívadla s dalšími a dalšími dveřmi. Před posledním patrem byly skleněné dveře vedoucí na můstek nad aulou, pak další dveře na můstek v aule a pak už byl konečně dole. Vešel do prosluněné auly a nadechl se svěžího vzduchu. S úsměvem míjel další lidi, až dorazil na druhou stranu, k jiné věži. V té schody vedly ještě níž, až do podzemí. Varren seběhl i tam, do chodby směřující na jednu stranu do kuchyně a na druhou stranu do spíže. Mezi nimi byl volný prostor a Varren dobře věděl, že za zdí naproti němu vede chodba do útrob věže. Věděli o ní jen on, král a vojenští důstojníci. A proč? Protože, když Varren otevřel zeď páčkou v rohu a prošel chodbou, ocitl se v skladu zbraní. To bylo velmi důmyslné, dát zbraně do tajné chodby, při vpádu cizího vojska se útočníci nezmocní té první budovy, které na nádvořích bývají, a to zbrojírny, která je velmi důležitá.
Co ale nevěděl nikdo kromě Varrena dell Morre, bylo to, že uprostřed protější zdi od vchodu byla páčka, viditelná jen z úrovně dětských očí. Stojící muž ji neviděl a ležící na zemi také ne. Jen kdyby si klekl na jedno koleno, což Varren udělal a zamáčkl jednu z mnoha cihel, ze kterých zeď byla. To, že je to ta pravá, viděl díky malému zvláštnímu stínu a průvanu, který od ní foukal. Ozvalo se skřípění stařičkého, ale pořád bezchybného mechanismu. Obrovský heraldický znak ze světlých cihel na podlaze se začal otevírat. Lev na jedné, gryf na druhé straně. Vzniklý průchod nebyl širší než tři lokty, ale Varren se jím celkem pohodlně protáhl. Když byl v průchodu popás, nahmatal nohama schody a sestoupil po nich. Pod posledním schodem nahmatal páčku a heraldický znak se zavřel. Ocitl se v naprosté tmě. Ale nebál se. Tady ho nic nepřekvapí. Tady je doma. Zapálil louč a vydal se rovnou chodbou z černých dlážděných kamenů. Najednou spíš pocítil, než viděl, že se prostor před ním rozšířil a on se zastavil. Dobře věděl, že pod ním jsou asi tři další schody.
Za ten pád mu to nestálo. Pomalu pohnul rukou s loučí k pravé straně a čekal. Nic. Položil ji trochu níž a najednou se prostor pod ním vzňal. Varren ucukl a sledoval, jak se v kamenném žlabu zapaluje olej a světlo se šíří dál a dál. Obtočilo obvod místnosti, ve které se Varren právě nacházel a skončilo po Varrenově levé straně. Varren se natáhl s loučí ještě výš a zapálil i žlab nahoře, světlo se opět rozšířilo po místnosti a od stropu vyloženém bílými kameny se dobře odráželo. Bylo tu světla jak ve dne.
Varren se vydal po schůdkách ke středu místnosti, přešel kulatý fialový koberec se stříbrnou výšivkou hada a štíra (zvolil si je sám - ta zvířata pro něj znamenala víc než jen havěť, tudíž jízlivost a nebezpečí). Posadil se za ozdobně vyřezávaný stůl z ebenového dřeva a ozdobně vyřezávané křeslo z ebenového dřeva. Zkrátka a dobře, tohle byla kopie královy pracovny o dobrých sedmdesát stop výš.
,Tomuhle místu ovšem král nevládl. Tohle místo bylo skryté všem očím kromě mě. A já tu také řídím své spiknutí.' pomyslel si se zlým úsměvem Varren. Otevřel jednu ze zásuvek a opatrně vyndal kovovou skříňku opatřenou důmyslným zámkem. Klíč od něj si Varren sundal z krku a truhličku odemkl. Opatrně ji otevřel a ze zeleného sametu vyndal skleněnou lahvičku s křišťálovým výbrusem. Otevřel si prsten na ruce a pár kapek tajemné tekutiny z ní skáplo do lůžka prstenu. Varren prsten i lahvičku zavřel a podíval se na obsah lahvičky. Byla vidět jakási světle zlatavá tekutina, která házela po stěnách odrazy. Varren ji snad z vlastního strachu před tak mocnou věcí rychle schoval a uklidil zpátky do zásuvky.
,Jak ironické,' pomyslel si, když si opět připomněl, že tráví krále a bratra jedem lidu jeho milované královny. Vlastně ho opravdu našel u ní v pokoji, když tam byl v den její smrti jí vzdát hold. Král od té doby chřadl na duši a Varren se jen postaral o to, aby i na těle. A proč by královna přechovávala u sebe v komnatě jed? Vlastně jen velmi vzácnou a nádhernou rostlinu, ze které byl. Způsoboval ochrnutí nervové soustavy a po malých dávkách se projevovaly i ostatní příznaky, jako horečky a slabost.
Varren si uvědomil, že tak dlouho by v kuchyni vlastně ani nebyl a spěšně odešel ke dveřím. Vzal si z držáku pochodeň a zatáhl za modrý provaz u dveří. Do obou žlabů natekla voda a oheň uhasila. Dým odváděl komín, který se tajně napojoval na kuchyňský. Varren hned na to zatáhl i za červený provaz - a do žlabů natekl čerstvý olej. Pro příště.
Vydal se chodbou a jeho kroky odeznívaly v dáli, jak se dostal pod heraldický znak a vyšel nahoru. Skřípění prozrazovalo i to, že se znak zavřel a pak už ticho.
Najednou se mezi fialovými tapisériemi na stěnách kmitlo stříbrné světýlko a zamířilo k zásuvce. Před ní se zastavilo a zmenšilo na polovinu. Protáhlo se klíčovou dírkou a pak i zámkem truhličky. Opatrně se položilo na lahvičku a naslouchalo. Úlekem se od lahvičky odtrhlo a proklouzlo zpět do zásuvky. Soustředilo se na ten tenoučký pramínek vědomí, co ho poutalo k jeho pánovi a sdělilo mu tu zprávu. Pak se prokmitlo na druhou stranu do místnosti a komínem vyletělo ven. Aniž by ho někdo oproti denní rozjasněné obloze viděl, vydalo se směrem k Innyusurským hvozdům.
Mezitím, v těch lesích, kam světýlko mířilo, někdo zakryl průsvitnou skleněnou destičku a pečlivě ji schoval. Vstal od stolu a vytáhl bambusové rolety na oknech. Světlo mu udeřilo do očí, ale neuhnul. Jeho tak černé oči, že v nich nebylo poznat panenku, slunečnímu světlu odolávaly. Stejně jako jejich majitel Varrenu dell Morreovi.

Prolog

17. února 2011 v 20:01 | Annicoolka |  Alianrel - ta novější

Lide Caer Lyru,
kdyby se mě někdo zeptal, co si o této zemi myslím, odpověděl bych toto:
Caer Lyr je malé krásné ostrovní království plné krásné přírody a šťastných a poctivých lidí. Žijí tu spokojeně a beze strachu už několik stovek let. Ale ne všechno je v takovém pořádku, jak se zdá…
Ten někdo by se určitě vyptával dále, ale vy, kvůli kterým bych to povídal, to víte. A to, že tma pod svícnem dávno zažehnaná se vrací a že plamen svíce sotva plápolá. Ano, mluvím o našem králi, skvělému Therrenovi Lyrském, kterého sklátila, jak už, lide, víš, jakási vzácná choroba, a že král, připoután na lůžku, není už dlouho schopen držet tuto zemi pod kontrolou. Zatím, lide, žádné nebezpečí nevidíš, ale cesty přestávají být bezpečné a nemusíme si, myslím, povídat o chamtivosti zemanů a šlechticů, kteří raději budou mít na cestě lapky, než by je za své peníze dali nahradit udatnými muži chránící zájmy všech dobrých lidí kolem. A jestli, chvalte nás bohové předtím, by král skonal, kdo nastoupí na jeho místo?
Popřemýšlej, lide. Někdo to být musí a jen vy víte, komu dát svou důvěru.