Kapitola VII.

19. října 2010 v 18:56 | Annicoolka |  Alianrel - ta stará
Ataluisen                    KAPITOLA SEDMÁ

"Nevrť se, jinak ti to nepřevážu!''
"Já za to nemůžu, že to lechtá!''
"V tomhle máš do elfů daleko. A jé, je to hloub, než jsem si myslela.''
"Uzdravím se vůbec někdy?''
"Jestli se budeš takhle vrtět, tak ne!''
Stará žena s dlouhými šedými vlasy do copu právě dovazovala Namaen sedící v křesle její ránu po šípu.
"Au…''zasténala Namaen, když stařena polila ránu bylinným vývarem.
Nassu to už nevydržel a požádal stařenu:
"Cerenevel, promiň, že se ptám, ale odkdy vyvařuješ vývary a ne mastičky?''
"Jako by to zrovna tobě mělo vadit! Miluješ ji víc, než je zdrávo!''odvětila stařena kousavě.
"Což není nikdy,''dodala Alianrel "ale nemusíme být krutí k těm, co lásku zažívají.''
"Zrovna o tobě jsem si myslela, že budeš chytřejší! Ale co, všichni zamilovaní jsou stejní!'' a pod vousy si zamumlala: "I ti co byli. No nic, máš to hotové. Zkus s tím zas hýbat, jestli jsem ti to nepřiškrtila.''
Namaen se zvedla a opatrně protáhla ruku. Zřejmě ne, pomyslela si a vyšla na dvorek. Nassu i Alianrel vyšli za ní.
Cerenevelin čeledín Ranwen právě se svými třemi ochočenými vlky štípal stařeně dříví a jeho vlci odnášeli polena na hromadu v kůlně. Cerenevel říkala, že to byl jeden z tří králových přátel. Zatímco ty dva králův bratr za velezradu popravoval, Ranwen utekl a prchl ke Keterce, kde by ho nehledali a kde žil v míru a pokoji. Na památku měl jizvu přes celý bok. Keterka mu tedy dala pár vlků jako pomocníky z lesa. Ti byli vstřícní a velice inteligentní. Namaen často napadalo, že je Ranwen mrzutější než jeho vlci za deště, i když byl dobrota a laskavost sama a jeho vtipy na vojáky byly perličky.
Chaloupka stála uprostřed Ataluisenské planiny, na západ bylo moře, na sever Iniusuér, na jih Ataluisenu a na východ nic, až na vzdálený Isualen.
Namaen si v duchu přeříkala události posledních dnů.
Když už se objevil Ataluisen i moře na dohled, překvapeni jeho rozlohou se naši společníci zastavili a nevšimli si oněch dvaceti pronásledovatelů.
Nastala krátká přeprška šípů (naštěstí bez zranění) a zběsilý útěk do města.
V jeho uličkách se vojáci i lidé ztratili a naše skupinka se kvůli Namaen snažila najít ranhojiče.
I když bylo ve městě plno lékařů, lidé je odkázali k stařeně Cerenevel (místní jí říkali Keterka), která byla milá a laskavá, i když přísná, a také bylinkářka a kouzelnice každým coulem. Naše skupinka došla k tomu, že je to elfka, a když zjistili místo jejího obydlí, ani se nedivili. Obyčejní lidé se Iniusuéru báli, i ti, co si v jeho loukách hledali bylinky. Ta jejich názor také potvrdila, když jí přišli požádat o pomoc.
Cerenevel Namaen celou dobu pečlivě ošetřovala a všichni naši přátelé měli tu čest ochutnat její nádivku, bylinkový koktejl a rebarborový koláč.
Asi po pár dnech léčení objevila Keterka v Namaenině ráně hrot šípu, který tam uvízl. Keterka si s ním lehce poradila, ale přesto musela skupinka zůstat v chaloupce ještě pár dní. Každý se tedy pokusil něco dělat.
Nassu pomáhal Ranwenovi s pracemi na statku, kterému pár rukou navíc rozhodně nevadil, natož když byl ten pár elfský, i když sám byl silák k pohledání a Cerenevelini čtyřnozí přátelé vlci mu pomáhali.
Alianrel zatím hledala v Ataluisenu loď, která by je do Luinelenu dovezla.
Téměř všude se setkala s nevolí, a už si nevěděla rady, když zahlédla skupinu Varrenových vojáků, kteří si vybírali z lodí, u kterých Alianrel předtím neuspěla. Dostala nápad. Přišla k prázdné lodi, pozměnila přízvuk i zevnějšek a s prohlášením, že je důležitý posel Varrena dell Corre, si zas mohla vybírat lodě ona. Vybrala tu nejlepší s názvem Diamanta, a šťastnému majiteli řekla vše, co na cestu potřebovala. A protože královi služebníci neplatí, odešla s penězi a s poukázkou na loď.
Namaen zase pomáhala Keterce v domácnosti, leccos se přiučila a dělala práce s jednou rukou. Vždy však myslela na Nassua a Nassu z pole zase na ni.
Alianrel zas myslívala na Artena, který na ni v Iniusuéru zřejmě nezapomněl, protože v blízkosti lesa jakoby Alianrel cítila jeho myšlenky (nebo to byl jen výplod její fantazie?), které ji volaly zpět domů. Jednou byla vlna vzpomínek tak silná, že musela potlačovat nutkání rozběhnout se domů, ale dařilo se jí to.
Ze snů ji vytrhlo zadunění loveckého rohu a štěkot králových psů. Hledají je!
Alianrel se rozběhla k chaloupce elfským během a cestou vyvolala Nassuovi a Namaen poplach myšlenkovou řečí, ti to přeposlali dál. Za vteřinu o tom všichni věděli a taky viděli gordon vojáků se psy a koni…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Danny Danny | Web | 20. října 2010 v 20:00 | Reagovat

Výborně,skončila jsi v nejnapínavější části :) ! tak je to nejlepší :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama