Říjen 2010

Kapitola VIII.

31. října 2010 v 14:12 | Annicoolka |  Alianrel - ta stará
Cesta mořem            
KAPITOLA OSMÁ

"Ne, nikdy tu nebyli. Jen jsme je viděli, jak kradou koně sousedovi a uhánějí na východ. Ale kličkovali, asi nás chtěli zmást.''
"Děkujeme. Varren dell Corre je vám vděčen.''
"No to určitě.''zamumlal si pod vousy Ranwen za odjíždějícími vojáky.
Jeho vlci vylezli z díry pod kořeny stromů a ze stromu seskočili Alianrel s Nassuem, který chytil skákající Namaen do náruče.
"No a co teď?'' zeptal se Ranwen.
"Musíme do přístavu k lodi. Ale město bude teď nebezpečné!'' řekla Alianrel.
V tom se však k Ranwenovi přitočil jeden z jeho vlků a tahal ho za tuniku směrem za chaloupku. Byla tam sotva viditelná stezka vinoucí se směrem k moři. Hned bylo jasné, co dělat.
Alianrel sbalila věci, Namaen dostala několik léků od Cerenevel a Nassu si vyrobil pár nových šípů do toulce.
Asi za hodinu vyrazili po cestě.
Pěšina vedla kolem chalupy a zamířila do smrkového hájku. V něm byla skupina v perfektním úkrytu. Pak cesta zamířila ke skalám, které moře lemovaly (jediné údolíčko bylo Ataluisen) a pokračovala směrem dolů k přístavu, kde už zdálky viděli jejich loď připravující se na cestu.
Vlny pod skálou jim hučely do uší a Namaen se z pohledu dolů dělalo špatně.
V jednu chvíli byla stezka vytesaná asi půl metru do skály a nebylo se čeho chytit. To se pak všichni opírali o skálu a plížili se směrem k přístavu.
Konečně stezka skončila, Nassu seskočil z malého balvánku dolů a chytil Namaen, postavil ji na zem, a když si Alianrel dělala legraci: "A co já?'', předvedl s ní salto s otočkou a triumfálním dopadem na zem s Alianrel v náručí. Pak si udělal legraci a s pohledem na Namaen řekl: "Jo ty jsi tady!'' a upustil Alianrel na zem. Ta sice elfsky švihla nohama dolů a přistála ve stoje, ale stejně se všichni tři smáli. Svoboda byla na dosah.
Alianrel se prokázala stvrzenkou a nastoupili na loď. Ta vyplula a nechala za sebou celý širý kraj.
Bohužel vál protivítr a Namaen měla pravděpodobně mořskou nemoc. Když nic moc nezabíralo a Namaen na židli na palubě zelenala strachy, dostal Nassu nápad, co s tím.
Vyskočil z paluby a se saltem dopadl do moře. Namaen vyjekla, vyskočila z křesílka a opřela se o zábradlí s pohledem na Nassua, kterému loď uplula.
Ten však, slyšíc její výkřik, velkou rychlostí doplaval k lodi, předehnal ji a vyskočil na palubu. Námořníci se dívali a nadšeně tleskali, protože tohle uměly jen mořské panny, a ty to moc často nedělaly, nic ale nedokázalo přehlušit Namaenin šťastný výkřik, když s ní Nassu skočil přes palubu a přitom ji držel nad hlavou, takže se nenamočila.
Chvíli Namaen vozil vedle lodi a pak ji vymrštil vysoko do vzduchu.

V setinách sekundy ji skokem ve vzduchu dohonil, přitáhl k sobě, vysadil si ji na rukách nad hlavu a to už spolu svištěli dolů. Dopadli na hladinu a vzápětí se zarazili, protože Nassu začal tak rychle nohama šlapat vodu, že by mohl na vodě i stát. Namaen se tedy zase nenamočila a šťastně se smála.
Námořníci jásali a Alianrel byla ráda, že jsou ti dva rádi a že se mají rádi.
Asi po týdnu plavby byl vidět obří vodní vír, který podle Nassua byl cesta k Luinelenu. Cesta k němu by trvala dva dny, kdyby se ovšem na obzoru zničehonic neobjevila velká vlna a nepřibližovala se obřím tempem.
Nejdřív ji uviděl Nassu. Zakřičel na kapitána varování a ten vydal patřičné rozkazy. Námořníci začali připravovat loď a věci na palubě na velký náraz.
Vlna se však blížila rychleji, než kdo čekal, a tak Nassu chytil jednou rukou Namaen kolem pasu a druhou se chytl zábradlí. Alianrel se také chytla a zapřela se nohama očekávajíc velký náraz. Vlna se děsivě vzedmula nad loď, než na ni dopadla a palubu zalila voda. Alianrel náraz vydržela, ale na Nassua dopadl jeden námořník a společně s vlnou do něj narazil. Nassu dvojitý nápor nevydržel a protože se držel kvůli Namaen jen jednou rukou, vlna jej smetla z paluby, a protože se pořád držel, tak ho jen otočila (takže visel na zábradlí z lodi). Namaen však vylétla do vzduchu a dopadla do moře.
Když vlna pominula a námořníci zjišťovali škody, uvědomil si Nassu, že je Namaen pryč. Věděl, že je moře zrádné a že se Namaen také může utopit.
Se zoufalým výkřikem se vrhl do vody. Alianrel běžela k zábradlí a elfím očima prohledávala moře. Uviděla něco tmavého pár desítek metrů vedle lodi a okamžitě myšlenkami upozornila Nassua. Ten k tomu s nadějí v srdci zamířil. Když k tomu však doplaval, zjistil, že je to jen prkno z Diamanty.
Dál hledal ve vlnách a už ztrácel naději, když uviděl Namaen, jak se na druhé straně snaží vyplavat nad rozbouřenou hadinu. Nassu se radostně snažil co nejrychleji překonat mezi nimi vzdálenost. Namaen už ochabovaly pohyby a ztrácela se pod hladinou. Nassu ji rychle chytil, rozkmital chodidla takovou rychlostí, že doslova vyletěl z vody jako raketa. Dopadl na palubu a málem byl šťastnou Namaen umačkán.        
Alianrel se šťastně smála a Namaen s Nassuem také. Navíc, vír byl už blízko.


Obr. Loď a vlna na obzoru




Kapitola VII.

19. října 2010 v 18:56 | Annicoolka |  Alianrel - ta stará
Ataluisen                    KAPITOLA SEDMÁ

"Nevrť se, jinak ti to nepřevážu!''
"Já za to nemůžu, že to lechtá!''
"V tomhle máš do elfů daleko. A jé, je to hloub, než jsem si myslela.''
"Uzdravím se vůbec někdy?''
"Jestli se budeš takhle vrtět, tak ne!''
Stará žena s dlouhými šedými vlasy do copu právě dovazovala Namaen sedící v křesle její ránu po šípu.
"Au…''zasténala Namaen, když stařena polila ránu bylinným vývarem.
Nassu to už nevydržel a požádal stařenu:
"Cerenevel, promiň, že se ptám, ale odkdy vyvařuješ vývary a ne mastičky?''
"Jako by to zrovna tobě mělo vadit! Miluješ ji víc, než je zdrávo!''odvětila stařena kousavě.
"Což není nikdy,''dodala Alianrel "ale nemusíme být krutí k těm, co lásku zažívají.''
"Zrovna o tobě jsem si myslela, že budeš chytřejší! Ale co, všichni zamilovaní jsou stejní!'' a pod vousy si zamumlala: "I ti co byli. No nic, máš to hotové. Zkus s tím zas hýbat, jestli jsem ti to nepřiškrtila.''
Namaen se zvedla a opatrně protáhla ruku. Zřejmě ne, pomyslela si a vyšla na dvorek. Nassu i Alianrel vyšli za ní.
Cerenevelin čeledín Ranwen právě se svými třemi ochočenými vlky štípal stařeně dříví a jeho vlci odnášeli polena na hromadu v kůlně. Cerenevel říkala, že to byl jeden z tří králových přátel. Zatímco ty dva králův bratr za velezradu popravoval, Ranwen utekl a prchl ke Keterce, kde by ho nehledali a kde žil v míru a pokoji. Na památku měl jizvu přes celý bok. Keterka mu tedy dala pár vlků jako pomocníky z lesa. Ti byli vstřícní a velice inteligentní. Namaen často napadalo, že je Ranwen mrzutější než jeho vlci za deště, i když byl dobrota a laskavost sama a jeho vtipy na vojáky byly perličky.
Chaloupka stála uprostřed Ataluisenské planiny, na západ bylo moře, na sever Iniusuér, na jih Ataluisenu a na východ nic, až na vzdálený Isualen.
Namaen si v duchu přeříkala události posledních dnů.
Když už se objevil Ataluisen i moře na dohled, překvapeni jeho rozlohou se naši společníci zastavili a nevšimli si oněch dvaceti pronásledovatelů.
Nastala krátká přeprška šípů (naštěstí bez zranění) a zběsilý útěk do města.
V jeho uličkách se vojáci i lidé ztratili a naše skupinka se kvůli Namaen snažila najít ranhojiče.
I když bylo ve městě plno lékařů, lidé je odkázali k stařeně Cerenevel (místní jí říkali Keterka), která byla milá a laskavá, i když přísná, a také bylinkářka a kouzelnice každým coulem. Naše skupinka došla k tomu, že je to elfka, a když zjistili místo jejího obydlí, ani se nedivili. Obyčejní lidé se Iniusuéru báli, i ti, co si v jeho loukách hledali bylinky. Ta jejich názor také potvrdila, když jí přišli požádat o pomoc.
Cerenevel Namaen celou dobu pečlivě ošetřovala a všichni naši přátelé měli tu čest ochutnat její nádivku, bylinkový koktejl a rebarborový koláč.
Asi po pár dnech léčení objevila Keterka v Namaenině ráně hrot šípu, který tam uvízl. Keterka si s ním lehce poradila, ale přesto musela skupinka zůstat v chaloupce ještě pár dní. Každý se tedy pokusil něco dělat.
Nassu pomáhal Ranwenovi s pracemi na statku, kterému pár rukou navíc rozhodně nevadil, natož když byl ten pár elfský, i když sám byl silák k pohledání a Cerenevelini čtyřnozí přátelé vlci mu pomáhali.
Alianrel zatím hledala v Ataluisenu loď, která by je do Luinelenu dovezla.
Téměř všude se setkala s nevolí, a už si nevěděla rady, když zahlédla skupinu Varrenových vojáků, kteří si vybírali z lodí, u kterých Alianrel předtím neuspěla. Dostala nápad. Přišla k prázdné lodi, pozměnila přízvuk i zevnějšek a s prohlášením, že je důležitý posel Varrena dell Corre, si zas mohla vybírat lodě ona. Vybrala tu nejlepší s názvem Diamanta, a šťastnému majiteli řekla vše, co na cestu potřebovala. A protože královi služebníci neplatí, odešla s penězi a s poukázkou na loď.
Namaen zase pomáhala Keterce v domácnosti, leccos se přiučila a dělala práce s jednou rukou. Vždy však myslela na Nassua a Nassu z pole zase na ni.
Alianrel zas myslívala na Artena, který na ni v Iniusuéru zřejmě nezapomněl, protože v blízkosti lesa jakoby Alianrel cítila jeho myšlenky (nebo to byl jen výplod její fantazie?), které ji volaly zpět domů. Jednou byla vlna vzpomínek tak silná, že musela potlačovat nutkání rozběhnout se domů, ale dařilo se jí to.
Ze snů ji vytrhlo zadunění loveckého rohu a štěkot králových psů. Hledají je!
Alianrel se rozběhla k chaloupce elfským během a cestou vyvolala Nassuovi a Namaen poplach myšlenkovou řečí, ti to přeposlali dál. Za vteřinu o tom všichni věděli a taky viděli gordon vojáků se psy a koni…