Červenec 2010

Kapitola VI.

20. července 2010 v 14:00 | Annicoolka |  Alianrel - ta stará

Směr: Řeka                 KAPITOLA ŠESTÁ

Skrz mříže viděli, jak kordon vojáků rozhrnuje vyděšený dav a hledá je.
Vtom si Alianrel něčeho všimla:
"Nassu, jeden se k nám otáčí!''zadušeně vykřikla.
Protože byli oba elfové, věděli, co mají dělat.
Každý z nich chytil Namaen za jednu její ruku a vyskočili zrovna v okamžiku, kdy se jeden ze strážných otočil, a chytili se zbývající rukou oblouku nad branou. Strážní je neviděli a tak se vrátili zpět na nádvoří.

Alianrel už docházely síly, Namaen byla opravdu těžká. A navíc ji Alianrel držela levou rukou a byla pravačka. Pohledem upozornila Nassua a ten, pochopiv její situaci, si o trochu Namaen nadhodil a chytil ji kolem pasu. To už Alianrel seskočila na zem, odkutálela se a o vteřinu později tam seskočil Nassu s Namaen (držel ji pořád nad zemí a pak ji na zem jemně postavil). Sebrali se a utíkali městem.
Cestou probírali v myšlenkové řeči, kam jít.
Alianrel navrhovala lesy Iniusuéru, Nassu je ale odmítl (i když mu tahal srdce Namaenin smutek, že neuvidí lesní elfy), protože by na ně uvrhli hněv Varrena dell Corre. Ze stejného důvodu nemohli ani do Erfathu či jiného města.
Nakonec se dohodli na nějakém mořském městu, protože to drželo s královým bratrem jaké také příměří (z něhož měla Namaen taky radost), i když prvně museli do Luinelenu, hlavního města mořské říše Atelui ke královně mořských bytostí, Elnori. Ta jim měla dát svolení k pobytu a pár delfínů, kteří by je případně dovezli do jiné mořské pevnosti.
Nejdřív se ovšem museli dostat do Ataluisenu, přístavního města. Namaen se před Nassuem blýskla perfektním nápadem:
"Vyjdeme ještě kousek na sever, tam je řeka Beorún, ta se vlévá do Adurny a pak do moře. Primitivní vor by to zvládl, dravá je řeka jen v horském pásmu, a to je ještě deset mil na sever!''
"No teda, odkud tohle máš?'' udivil se Nassu.
"To je to jediné, co pořádně umím: mapu Caer Lyru.'' zarděla se Namaen.
Vyrazili.
Během cesty jeden druhého doučoval vše možné, co by mohli potřebovat.
Nassu a Alianrel učili Namaen bojovat, hledat něco k jídlu i v pustině a využívat všechny schopnosti rostliny nanoriel. Namaen zase naučila Alianrel vařit po lidském způsobu a Nassua naučila házet kopím. Alianrel jí zato dala trochu nanoriel a Nassu ji naučil procházet se s ní při měsíci.
Asi po čtyřech dnech po útěku z vězení narazili na řeku Beorún vinoucí se z Monských hor a vtékající do druhé, široké Adurny.
Bylo už na sklonku dne. Na západě právě usínalo krásné oranžové slunce.
Tábor na malé mýtince uprostřed malého lesíka vůbec neupozorňoval na společnost více lidí, protože Nassu s Namaen právě zase někam zmizeli a Alianrel zkoušela nový způsob dušené zeleniny. Když už byla hotová a ti dva měli přijít na večeři, rozčílila se a chtěla je zavolat myšlenkovou řečí, ale něco (asi rozpaky) jí zabránilo to udělat. Usmála se.
V tomhle byla s Artenem stejná. Její matka jí často říkávala to samé, že pro samou lásku nevidí dál než na špičku nosu a domácnost jí stojí.
"Tobě aby se jeden nesmál. Chodíš, koukáš, a když už něco děláš, tak špatně, protože přitom zase jen koukáš!''                                                                   
Vždy to ale myslela dobře. Když její dcera čekala dlouho, než Arten přijde, utěšovala jí a vyprávěla o své lásce.
Ssssssss, zasyčelo v kotlíku nad ohněm a Alianrel se probrala. Šla zajistit oheň, vtom ale uslyšela výkřik a zděšeně zjistila, že je Namaenin. No jo, uvědomila si, ta má hlasivky nejsilnější ze všech. Zároveň se sama na sebe naštvala. O čem to teď v kritické situaci přemýšlím? Zaposlouchala se. Zvuky bitvy. Okamžitě myslí prohledala okolí.
O deset minut dříve na jiné mýtině na dohled tábořiště.
Nassu a Namaen stáli vedle sebe s očima upřenýma na západ slunce. Ze zdvořilosti neprohledávali jeden druhému myšlenky, stejně věděli, co by našli. Příjemný oheň lásky. Oči toho druhého.
Vtom odněkud přiletěl šíp a trefil se Namaen do nadloktí.
Namaen zakřičela a vzápětí se staly dvě věci. Oba dva ucítili Alianrelinu mysl a na mýtinu se vyhrnulo asi dvacet vojáků. Vrhli se na dvojici, ale nečekali elfí sílu. Nassu otočil kopí a srazil tři jednou ranou, Namaen vytáhla dlouhou dýku a bojovala jednou rukou. Vojáci se zarazili a i ta vteřina stačila Nassuovi, aby popadl Namaen a utíkal elfskou rychlostí k tábořišti.
Když se objevil s Namaen v náručí, Alianrel okamžitě sbalila pomocí kouzla a Nassu jí při tom říkal myšlenkami, co se stalo.
Nasedli na koně zrovna v okamžiku, kdy se vojáci vyhrnuli na mýtinu.
Ujížděli po proudu řeky na jih, a když se po celé noci na koni sotva drželi v sedle, uviděli plážičku jako dělanou pro výrobu prámu.
V rychlosti zhotovili prám, navedli na něj koně, nasedli, doplavali do prostředního proudu řeky a vypluli do dálav.
Zatímco Nassu řídil, Alianrel Namaen ošetřila. Šíp byl sice hluboko, ale Alianrel a nanoriel si s ním hravě poradily.
Čas i dálka ubíhaly a brzy se objevila delta Adurny a přístavní město.


Isualenská pláň v únoru: nezapadaná sněhem…A Adurna. Ty stromy bývávaly kotviště prámů, když se v lese obchodovalo s elfy (což Varren dell Corre zakázal).


Kapitola V.

13. července 2010 v 14:00 | Annicoolka |  Alianrel - ta stará

Útěk                                            
KAPITOLA PÁTÁ

"To ho taky zachráníme?'' znělo v myšlenkové řeči.
"Pokud bude možnost zachránit taky sebe.'' zněla smutná odpověď Alianrel.
Mezitím ranhojič odešel, a když už byl z dohledu i z doslechu, vyskočil mladý vězeň na nohy a zamotala se mu hlava. Než mu stihla Alianrel kouzlem skrz mříže pomoci, chytil se řetězu z okovů až překvapivou rychlostí. To Alianrel potěšilo: i když možná není čistokrevný elf, něco v obě má. Elf navíc není nikdy na obtíž.
Zato Namaen byla zklamaná. Elf nebude chtít mít něco s napůl něčím, jako ona. Alianrel ji chtěla utěšit, vtom ji ale zasáhl paprsek myšlenkové řeči elfa.
"Děkuji, ale kdo jste?''zeptal se.
,,To děkuji je přijato, dal jsi mi fakt zabrat. Proč ses musel dostat do týhle šlamastyky? Uzdravit tě je horší než přinutit Namaen do boje. No nic. Jsme elfské zajatkyně, stejně jako ty.''
"To bych neřek'. Ta druhá je elf jen napůl.''
Hurá, je to čistokrevný elf. Poznal to. Teď ale Alianrel začala bránit svou zvláštní společnici:
"To je sice možné, ale má stejně chrabré srdce jako čistokrevný elf! Má i lehkost a talent pro lukostřelbu, dokonce má i koně elfů.''
"Jo, jo, nemusíš tak zhurta. Teď ale… patříte ke králi nebo k tomu Varrenu dell Corre?''
"Ke králi!'' znělo dvojhlasně. Dívky na sebe překvapeně pohlédly.
"Platíš mi cestu.''znělo tiše od Namaen. Alianrel na odpověď protočila oči v sloup. Neznámý to ignoroval a pokračoval.
"Tak to musíte zdrhnout, nebo skončíte stejně jako já. Já, pokud vám to nevadí,(jak by mohlo, pomyslely si dívky opět naráz) zdrhnu s váma. Předtím jsem byl sám. Teď jsme tři. Mám plán…''
Pak řešili útěk z hradu asi hodinu. Plán byl prostý: vyklouznou pomocí dvou elfích sil, ale opatrně, protože cely byly zaopatřeny rudými kouzelnými sítěmi. Pak opatrně přejdou strážní chodbu a o úsvitu proběhnou nádvořím a prchnou z města. Když bylo vše jasné, řekl mladík:
"Mimochodem, jak se jmenujete? Nechci strávit zbytek noci pokřikováním "hej ty'!''
"Já jsem Alianrel z Iniusuéru a tohle je Namaen z Erfathu, údolí Erfú. A ty?''
"Já jsem Nassu, taky z Iniusuéru.''
"Proč jsi tady?''
"Výtržnosti proti královu bratru.''
"My taky.''
"Pozor, strážní!''přerušila je Namaen. Nassu si okamžitě lehl na slaměné lůžko a předstíral bezvědomí, zatímco dívky se opřely o zeď a znuděně koukaly do chodby. Vojáci přešli kolem cel našich přátel a zmizeli na konci chodby. Alianrel prohnula elfí silou mříže mezi Nassuovou a jejich celou, protože ta rudou obranu neměla, prolezla s Namaen na druhou stranu. To už Nassu vstával a dal mříže do pořádku.
"Fajn. Máme tři hodiny, než nás přijdou zkontrolovat stráže.''začal.
Na Alianrelino zvednuté obočí odpověděl:
"Mám vystopované hlídky! Dokud je tma, máme šanci. Podejte mi ten kámen z vaší strany mříží, prosím!''
Namaen mu ho ochotně podala. Jejich ruce se na chviličku setkaly a jejich oči také.

Po půl minutě civění si Alianrel odkašlala s tím, že by se ráda dostala někdy ven. Oba se v rozpacích pustili, Nassu poděkoval za kámen a vyvolal svou kouzelnou energii. Byla tyrkysová. Alianrel se překvapeně zeptala:
"Ty máš něco s mořskými bytostmi?''
"Jo. Jako je Namaen napůl člověk, já mám vzdálenou známost s mořem.''
Namaen byla šťastná. Není jediná!
Nassu zatím kouzlem zostřil kámen a přeřezal jím mříže, které tu byly silnější (a proto je neohnul). Rudé světlo se na kámen začalo soustředit a jako by ho chtělo roztavit. To se mu málem povedlo, ale to už měl Nassu mříže přeřezané a kámen tam nechal jeho osudu na odlákání rudému světlu.
Když se dostali ven, všichni se schovali za sloup.
Zaposlouchali se. Na konci chodby, kam před chvílí šli strážní, bylo slyšet skrz dveře do strážnice povyk opíjejících se vojáků. Jinak nikde nikdo.
"Bezva. Teď se musíme přestrojit.''plánovala Alianrel "já s Namaen si prohodíme šaty a změníme účesy, ale co ty?'' zamračila se.
"Něco si najdu. Zde je volná cela, dámy. Nebudu se dívat.''odpověděl Nassu a odběhl.
Namaen z něj byla vedle. Na vesnici si musela dávat vždy pozor a teď se objeví on. Alianrel byla na elfské způsoby zvyklá, a musela nutit Namaen se pohnout (chudák zamilovaná si vysloužila i pár šťavnatých nadávek). Zapůsobilo až to, že až se dostanou ven, bude moct být Namaen jen s ním. To byla hotová za pár minut a předhonila i Alianrel, která se připravovala svou elfskou nadpřirozenou rychlostí. Ta žasla, co všechno láska zmůže. No co, bývala s Artenem stejná. Nebo je pořád? Ze snů je vyrušil hluk ze strážnice a dívky se tam okamžitě běžely podívat.
Nassu tam zřídil pár vojáků a ostatní buď z opilosti spali, nebo nevěděli ani o světě, ani o Nassuovi.
Ten si přes sebe přehodil kabátec, nasadil si vojenské boty a v odrazu číše na víno zkontroloval svůj vzhled. Pak sebral ze země pohozené kopí a zamručel si pro sebe:
"Sice s ním neumím, ale stačí to.'' Pak dívkám zmizel ze zorného pole. Namaen se víc naklonila ve snaze ho spatřit, ten ale vykoukl z druhých dveří přes chodbu, tiše přeběhl místnost a dokonale ji vystrašil. Nakonec se všichni dusili smíchem, aby nebyli slyšet. Vtom si uvědomili, že nebezpečí Nassu vyřešil a začali se smát nahlas. Po chvíli Nassu zasalutoval:
"Kdyby něco, doprovázím vás. Projdeme nádvoří a jsme za hradbami.''
Společně vyklouzli z katakomb a ocitli se na nádvoří hradu. Zřejmě ztratili pojem o čase, poněvadž už svítilo slunce a ukazovalo svými paprsky před ně.
Nevěděli, jestli mají být šťastní či smutní, protože byl zrovna královský trh, kdy trhovci nabízeli své zboží králi. Král vždy platil, jeho bratr Varren dell Corre však zavedl daně za místo na nádvoří a kupoval zdarma. Naše skupinka se mohla v davu dobře schovat, ovšem v případě prozrazení špatně utéct. Navíc se z vězení právě ozval křik:
"Uprchli královi vězni! Uprchlíci!''
Už uběhly tři osudné hodiny a byla další hlídka. Namaen zpanikařila a snažila ostatní přimět ke běhu, ale Nassu ji uklidnil a vysvětlil, že se musí chovat jako ostatní, aby nevzbudili pozornost.
Prošli tedy davem až k bráně, kde drželi vojáci stráž zesílenou kvůli trhu a teď i kvůli jejich útěku. Nassu zasalutoval a jménem králova bratra požádal o propuštění z hradu. Když se zeptali na naše dvě přítelkyně, Nassu jim napovídal, že to jsou speciální královi poslové.
Nato strážní už neměli co říct a otevřeli bránu. Stejně to naši přátelé zvládli i u druhé brány. Naše skupinka vyšla a mříže se za nimi s příšerným vřískotem zavřeli. Nassu si pod vousy zamumlal:
"Radši si to promažte, nebo se vám to jednoho krásnýho dne rozpadne.''
Alianrel s Namaen si vzpomněly na nebohá dvířka v Erfathu a musely Nassuovi vysvětlit svůj smích.


Kapitola IV.

6. července 2010 v 14:00 | Annicoolka
                 

Katakomby                  KAPITOLA ČTVRTÁ                                         

Vojáci je odnesli do hradních katakomb, vymotali je ze sítě a svázali zády k sobě. Pak se dali do prohledávání jejich sedlových brašen a občas se podivili, kolik jídla s sebou mají. Alianrel se potají zasmála: to ona přeměnila zbraně v ovoce a další zásoby, sama viděla třeba pod jablkem jilec meče. To bylo to tajnůstkářství na pláni před Isualenem.
Asi po pěti hodinách se začalo stmívat a Namaen se začala probouzet; Alianrel předstírala totéž. Vojáci je dali do jedné cely, protože si mysleli, že si dívky budou jedna druhé vyčítat a bude rvačka, když se ale nic takového nestalo, s bručením se rozešli.
V cele měla Alianrel alespoň čas Namaen naučit myšlenkovou řeč. Ano, skutečně existuje. Jde to pouze elfům, tedy těm, kteří mají dost lásky k ostatním, aby jim otevřeli svou mysl a mohli s nimi i komunikovat. Alianrel se v roli učitele necítila dobře a tak se vyučování neobešlo bez protáčení očí (i v sloup), koktání a kárání. Nakonec to přece jen Namaen uměla dostatečně dobře (tedy na Alianrelin žebříček hodnot tzn., uměla to špičkově). Alianrel zjistila, že tohle má Namaen v krvi; uměla to brzy a dobře, jedinou chybu ovšem dělala v tom, že myslela na moc věcí naráz. Alianrel to připadalo, jako kdyby měla Namaen místo hlavy včelí úl.
Mezi celami a vstupem ven byly mříže, bylo tedy vidět do tří stran kromě jedné. Ve vedlejší cele uviděly mladíka. Visel za ruce jen v kalhotách, byl v bezvědomí a pravděpodobně ho mučili, protože mu na zádech byly vidět strupy po bičování.
Alianrel se ohlédla a zjistila, že z něj Namaen nespustila oči. Tušila proč. Usmála se. Ona sama měla přítele v domovských lesích Iniusuéru, Artena. Pro jistotu se podívala Namaen do mysli (ta si toho stejně nevšimla) a uviděla jen zmatek a horko. No jasně. Zamilovaná.
Mladíka šel právě léčit ranhojič. Namaen zrudla (zlostí nebo rozpaky?), když ho lékař pootočil směrem k dívkám a odhalil tím na zádech ještě mnohem více ošklivých ran. Lékař mladíka vyprostil z okovů, položil ho na hromadu slámy v koutu cely a začal mu mazat zápěstí jakousi páchnoucí mastí.                                                                                 
Vtom Alianrel něco napadlo; zatímco léčitel mazal rány na zápěstí, ona vytáhla svou kouzelnou energii a postupně neznámému všechny rány léčila. Tušila, že by se měl brzy probrat, ale pravděpodobně mu někde zůstala nevyléčená rána, která ho nadále oslabovala. Očima prohledala všechna dostupná místa jeho těla po ranách bičem a už si nevěděla rady.                                                                                       Vtom uviděla na jeho čele krev.            Kouzlem mu pootočila hlavu a spatřila velkou rozšklebenou ránu.
Namaen vedle ní zalapala po dechu. Byla celou dobu zticha, aby Alianrel nevyrušovala a neupoutala na ni pozornost ranhojiče. Takhle už to však dál nešlo.
Když tu ránu Alianrel vyléčila, mladík se pomalu probíral. Naštěstí ne tak hlasitě, aby si ho lékař všiml, (a ten by si ho stejně nevšiml, poněvadž mu u pasu visela láhev kořalky, z půlky prázdná) a když otevřel oči a překvapeně se rozhlédl, požádala ho Alianrel posunky o ticho a předstírání. Mladík uposlechl. Alianrel se vyčerpaně svezla na zem a opřela se o zeď. Byla spokojená ze své práce a ani se nemusela dívat na Namaen, aby chápala její díky.