Květen 2010

Kapitola II.

12. května 2010 v 21:15 | Annicoolka |  Alianrel - ta stará
Odjezd                                      
KAPITOLA DRUHÁ

Ráno se Alianrel probudila a zjistila, že má ještě alespoň hodinu do úsvitu, a tak vyšla ven. Přes noc půlka stanů zmizela a několik lidí právě pomáhalo odklidit zátarasy ze soubojové plochy. Rozhodla se vyhledat pomocníka-baliče stanů, a zatímco on balil stanové plátno, ona se šla najíst a přibrat zásoby na cestu.
Pár minut před úsvitem stála připravená u okraje Erfathu a koukala na mrňavý srub.
Byl špatně utěsněný, škvíry se někdo snažil vyplnit mechem, a přesto v něm zůstalo pár malých děr, které v tomto letním období nevadily (jinak si byla Alianrel jista, že by s nimi majitelka srubu neměla slitování). Srub neměl žádné pořádné dveře, ale jen z pár nahrubo stlučených větví udělaná vrátka.
Zato Alianrel zarazilo, že vedle chudého obydlí vidí koně, za kterého by se žádný boháč nemusel stydět, jak dobře vypadal. Byl zřejmě to nejcennější, co Namaen měla. Na něm bylo připevněno celkem dobré, i když staré sedlo.
Alianrel chvíli jen tak stála, pak odhodlaně přešla k vetchým dveřím, a zaťukala.
Vevnitř se už dlouhou dobu ozývalo hrabání, které v okamžiku zaklepání ustalo. Dvířka se s rachotem otevřela a vyšla Namaen.
Alianrel ji málem nepoznala. Měla na sobě jezdecké kalhoty a koženou vestu. Připevnila na koně sedlové brašny a nesměle se usmála.
"Ještě nemám hotovo. Pojď dovnitř.'' a zmizela v obydlíčku. Alianrel vešla za ní a ocitla se sice v malém, ale zato v útulném a uklizeném srubu.
Dveře, kterými sem obě přišli, byli v rohu a hned vedle nich byla malá skříň, nyní otevřená s půlkou věcí v brašnách kolem. K další stěně pokoje byla přišoupnutá postel, ta se skládala z malé dřevěné konstrukce, slaměných balíků, prostěradla, deky a malinkatého uzlíku látky sloužícího jako polštář. Postel zabrala celou stěnu a na té další byla malá okénka s okenicemi a menším truhlíkem s květinami na nich. Na poslední stěně byla židle s umyvadlem a džbánem na vodu spolu s primitivní kuchyňkou (jakožto stolem s šuplíky plnými hrnců a nožů, talířů a misek).
"Fíha!''poznamenala Alianrel "pěknej bejvák!''
Namaen se na ni podívala s tázavým pohledem a Alianrel vykoktala:
"Pěkný obydlí…čko!'' a obě se rozesmály. Mezitím si Namaen dobalila a vyšla ven. Alianrel za ní. Namaen se pokoušela dát vrátka na závoru, ta se ale po delším snažení rozpadla a tak Alianrel v záchvatu smíchu spravila dveře kouzlem. Namaen poděkovala a vyšvihla se na koně. Rozpustila si vlasy a připomínala Alianrel starodávné elfy.
Na zádech měla luk a toulec se šípy, k sedlu připevněné kopí a co Alianrel potěšilo, byl letmý záblesk a pohyb podél pásku. Namaen s sebou měla i dýku.
Sedly na koně a nechaly za sebou celý Erfath.
Celou cestu propovídaly. Projížděly údolím Erfú a na jeho konci stanuly těsně před západem slunce.
Namaen chtěla přenocovat v malé jeskyňce v úbočí skal údolí, ale Alianrel zabočila na nepatrnou stezičku vedoucí do malého hájku u konce údolí ("Mám se moc ráda na to, abych se nechala sežrat medvědem!).
Asi po dvou minutách dorazily na pěknou malou mýtinku s prohlubní uprostřed jako dělanou na oheň. Alianrel Namaen vysvětlila, že se mýtinka pozná podle zvířecí cestičky, která k ní vede. Zřejmě zde lehají ke spánku srnky.
Vyrobily si z větví malé příbytečky, obalily je stanovým plátnem a začaly si chystat večeři. Teprve teď se rozpovídaly na úplně plné obrátky.
Alianrel se zeptala na Namaenina koně. Pořád jí nešlo do hlavy, jak někdo tak chudý může mít koně téměř elfské síly,rychosti , tichosti při běhu a vytrvalosti, což poznala během cesty. Namaenin kůň ani jednou neztratil rychlost. Namaen odpověděla:
"Mám ho jako dědictví po otci. I když to byl člověk, byl to ten nejlepší muž, kterého jsem znala. Vyřezal mi šípy a kopí. Po matce mám kromě svého původu luk a nasušené léčivé elfské bylinky. Sedlo jsem si vysloužila.''
Ještě chvíli seděly u ohně a potom šly spát. V průběhu noci je nic nevyrušilo.
Druhý den objely údolí po vršku a nocovaly nad Erfathem. Ten večer chtěla Alianrel Namaen vyzkoušet, co umí.
Na louce vyložila klacky dráhu rozběhu pro hod kopím. Přivedla Namaen a dívala se, jak se dívka rozebíhá a hází. Trefila se pár palců napravo od středu. Alianrel ji požádala o hod bez rozběhu. To už se netrefila. Alianrel jí tedy poradila:
"Neházej ho z místa nad hlavou. Házej od ramene! Špičku měj v rovině očí. Postav se bokem k terči. Tak, a teď to zkus. Dobře, švih máš. Zkus to s rozběhem. To budeš procvičovat cestou. Teď s výskokem. Soustřeď se. Né, napíchneš se. Počkej!''
Namaen během skoku nechtěně natočila kopí dovnitř a praštila se násadou do žeber. Spadla na zem a mnula si bok. Alianrel přiběhla a mezi radami a káráním jí modřinu ošetřovala. Ze svých sedlových brašen vzala pár lístků jakési bylinky a uvařila z ní čaj. Namaen připadal velmi hořký, ale při každém doušku jakoby do ní proudila energie. Alianrel jí vysvětlila vše o této rostlině včetně toho, že se jmenuje nanoriel. Mezitím se měsíc vyhoupl nad mraky. Obě si toho všimly a šly spát.
Třetí den se připojily k linii lesa Iniusuér a pokračovaly podél něj, až uviděly vzdálený shluk světel. Na malém kopci se třpytil se svou nádherou Isualen.
Namaen byla nadšená, ale Alianrel se svým elfím zrakem spatřila nad Isualenem podivnou zlověstnou černou pokrývku mraků. To nikdy nebývalo. Snažila se uklidnit tím, že je to jen kouř z komínů. Ale stejně se svými obavami Namaen svěřila. Rozhodly se tedy radši tábořit ve stínu lesa před plání, na níž bylo město. Vytáhly všechny zbraně a daly se do cvičení. Když už Namaen zapomínala po mrkání otevřít oči, tak zbraně nabrousily a uschovaly v brašnách. Alianrel ještě chvíli u brašen zůstala, ale neřekla, proč. Dokonce vymyslely pohádku pro stráže. Namaen se divila, proč tolik opatření a Alianrel odpověděla víc než tajemně:
"Nejsem jen elfka z lesa."   



NOVÁ kapitola 1. (vlastně prolog) ALIANREL

8. května 2010 v 19:26 | Ančaska |  Alianrel - ta stará



Alianrel





Prolog                                                 KAPITOLA PRVNÍ

TŘÍSK!!! Ozvala se rána po úderu mečem. Protivník se otočil, provedl výkrut a udeřil znovu. Minul. Druhý toho využil a velmi rychle vrátil úder. Kolo diváků zamručelo uznáním. Ohromený protivník nyní žasl s nimi nad silou a rychlostí toho druhého a ten ho zaplavil zničujícími údery, až kroužková košile nepřetržitě chrastila. Nakonec se rozmáchl a naznačil propíchnutí srdce. Diváci zaječeli nadšením a tleskali. Zmlácený bojovník se odtáhl z hřiště, kde mu ranhojiči měli vyléčit modřiny. Vítěz se postavil na stupínek a odhodil helmu.
Ti, kdo ji neznali, zamručeli údivem. Závod vyhrála dívka.
Pořadatel právě vyhlašoval jméno vítězky. Alianrel; elfské jméno. Vítězka se při svém jméně pousmála, rozčísla si dlouhé kaštanově hnědé vlasy a oči jí zářily nadšením.
V tom se z řad diváků ozvalo: "Holka nemůže vyhrát! Určitě podváděla! Nechte mě s ní bojovat, ať se uvidí! Jsem proti jejím kouzlům imunní!"
Byl to jeden ze sedláků, kteří nenáviděli elfy a vše, co k nim patřilo. Tenhle se prohrabával davem a vykřikoval nadávky. Pořadatel ho chtěl nechat vyvést, ale v tom do toho zasáhla Alianrel: "Nechte ho! Na urážky nedbám a ráda si vyzkouším, co takový podprůměrný sedlák umí!" Protivník zaskřípal zuby:
"Tak mě urážet nebudeš!" A to byl povel ke startu.
Zasypala ho údery. Všechny jen taktak odrazil. Hned poté začal útočit sám. Elfka jeho rány jednou rukou hladce odklonila a asi po pěti minutách sedlákova běsnění si ironicky povzdechla:
"Kdy se konečně strefí!''a rozesmála přihlížející. Pak ji to už přestalo bavit. Uhnula před jeho ránou, sehnula se a zasáhla ho jako zespodu do břicha. Davem proletěla vlna jásotu. Bylo jasné, kdo je pro dnešek favorit.
Poražený zuřil vzteky. Když Alianrel odcházela, vyrazil za ní a pokusil se ji zasáhnout do zad. Zastavila ho však jemná nazelenalá záře okolo odcházející. Vteřinu ji fascinovaně pozoroval a pak vyrazil. Ta předešlá vteřina však elfce pomohla a ta se stihla prohnout v zádech skoro až k zemi. Sedlákův meč nad ní ve vzduchu proletěl a ta ho chytila za jilec (ještě pořád v záklonu). Zamračila se a nahlas pronesla:
"Jak můžeš bojovat tímhle kouskem plechu a udržet se v boji déle než dvě vteřiny?''a vyškubla mu ho z rukou. Zvedla se do stoje a v mžiku se otočila.
"Upřímně řečeno tě obdivuju.''řekla mu s úsměvem. "Vyzval jsi na souboj elfa, i když jsi předem věděl, že ta tvoje "imunita'' za nic nestojí.''
Na důkaz toho mu cvrnkla do ucha takovou silou, že celé rozvibrovalo. Sedlák si ho chytil a vibrování zastavil. Skřípal zuby a Alianrel odcházela, zatímco rozesmátý dav nadšeně provolával její jméno. Takové divadélko tu už dlouho nikdo nesehrál. Každoroční závody byly většinou vážné souboje o vítězství. Vesničané udělali uličku, a když Alianrel došla na konec, otočila se a na nasupeného sedláka lišácky mrkla. Vesničané se rozesmáli a Alianrel mezi nimi vybruslila z kolbiště, aby se konečně dostala do svého stanu, kde si lehla na lůžko z listů nanoriel .
Energie z rostliny do ní proudila pomalu, ale jistě. Rostlina ji získávala ze vzduchu a elfům jakožto přátelům darovala vždy část. Ti jí zase po použití nechali chvíli na sluníčku, které jí pomohlo k fotosyntéze. Takto elfové měnili i s jinými rostlinami či zvířaty. Někteří si dokázali naklonit i člověka. Alianrel mrzelo, že ji obviňují z okouzlení člověka, když se ti, kdo to uměli, pod velkou obětí zapřísahali, že toho nikdy nezneužijí.                                                                               
Alianrel cítila, že jí rostlina už nemá moc co dát, a tak vstala a natáhla matraci před stan. Radši ji obránila alarmujícím kouzlem, kdyby někoho napadlo toho zneužít. Poté přešla tábor soutěžících do místního hostince, kde se chtěla najíst. Jakmile vešla do dveří, zalidněný hostinec utichl a všichni se otočili na ni. Prošla kolem stolů k pultu, dokud všichni seděli na místech, jakoby tušila, že každou chvíli nastane mela. Urychleně požádala hostinského o mísu zeleniny a ovoce. Protože na ni všichni křičeli a žádali vysvětlení toho zeleného světla, radši si oběd vzala s sebou do stanu.
Zbytek dne strávila balením svých věcí a sedláním svého koně. Jiní elfové mívali i více zvířat (sokoly, lišky atd.). Alianrel měla sokola, toho ale nechala doma, draka neměla a mezi lidmi jí zatím žádné nebezpečí nehrozilo.
V tom někdo zaklepal na drátěnou vchodovou plachtu. Alianrel zpozorněla.
Kdyby něco, má dýku v rukávu.
"Vstupte!'' zvolala.
Vešla mladá dívka s dlouhými hnědými vlasy, zvláštním až úctihodným výrazem, hnědýma očima a podivně zašpičatělýma ušima. Alianrel ji poznala. Takových bylo málo. Bylo to dítě elfa i člověka. A podle všeho ještě dítě, protože jí u hnědých šatů chyběl pásek rodiny, které vdané ženy denně nosily.
"Kdo jsi?'' zeptaly se obě najednou a neznámá hned začala mluvit.
"Viděla jsem, co jsi předvedla na závodě. Jsi elfka, viď!? Bylo to neuvěřitelné, jak si dostala toho urážlivce. A to ostatní bylo tak …krásné, ladné…
Alianrel asi po deseti minutách došlo, že to stále ještě mluví o ní. Zastavila její příval slov a konečně se zeptala: "Jak se jmenuješ?''
"Namaen.''znělo smutně a Alianrel pochopila.
Ve starověkém jazyce, ze kterého se lidem přejímala jména, to znamenalo hloupá nebo tak nějak (při vším hanbě si už Alianrel starověký jazyk moc nepamatovala).
"Namaen ještě neznamená srdce na špatném místě. Ještě se může stát hodně věcí, a možná se tvé jméno změní.''pokusila se u toho najít o lepší stránku.
"V to doufám a právě proto jsem také přišla. Ráda bych, kdybys… no… já nevím…''
"Nestyď se…''
"Abys mi také něco naučila. Chci být elf, ne člověk!''
Alianrel si povzdechla: "Právě tím, že to chceš, poukazuješ na svou lidskou polovinu. S tebou to bude těžké. Nebo lehké. Ale zkusit to můžeme. Umíš vládnout meči či nějaké jiné zbrani?'' dodala dramaticky.
"Střílím z luku a myslím, že docela dobře házím kopím.''
"To si vyzkouším. Zítra můžeme jet do Isualenu. Alespoň uvidíš mistry řemesel. Zeptej se rodičů, zda smíš jet se mnou.''
Namaen sklonila hlavu a smutně poznamenala:
"Nemám komu co říct. Žiji sama v malém srubu za Erfathem.''
Alianrel se rychle snažila skrýt trapnou situaci:
"Nevadí. Přijdu za tebou před úsvitem.''
"Děkuji!'' rozzářila se Namaen.
"Tak běž!'' pobídla ji Alianrel. Namaen vystřelila ze stanu a Alianrel
se za ní dívala. Namaen po svém elfím rodiči zdědila lehké nohy, takže ji Alianrel neslyšela dupat jako lidi a šla se připravit na cestu. Byla si jistá, že něco začíná…